Více než 250 lidí se ve čtvrtek 10. září po poledni sešlo před budovou Karolina, kam svolali zástupci menších oborů Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kterým hrozí zánik, svůj protest.

Vláda vedená hnutím ANO má jako jednu ze svých priorit převedení financování České televize a Českého rozhlasu ze systému zákonem daných poplatků na financování ze státního rozpočtu. Při diskusi o tomto rozhodnutí padá na levici mnoho argumentů, které záměr podporují. Většinou si mylně představují, že toto převedení pod státní rozpočet je buď formou větší demokratické kontroly, nebo pomstou, kterou si instituce za svoje zpravodajství zaslouží, a budou od příště pod stejným bičem škrtů, jako všechny ostatní veřejné sektory. Oba dva argumenty jsou mylné, ačkoli vycházejí z oprávněné kritiky zpravodajství obou institucí.

V prvních dnech roku 2026 se mezi prvními zprávami objevila ta o útoku USA na Venezuelu a zajetí tamního prezidenta Nicolase Madura a jeho únos do USA. Po úderech na Írán z června 2025 se na první pohled vrátila klasická americká moc.

Čtenáři si nejspíš vzpomínají, že krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu byl velkým tématem levice v Evropě požadavek na škrtnutí zahraničního dluhu Ukrajiny coby účinná forma podpory a zároveň coby levicové vymezení proti „neoliberálnímu řádu“. Možná si občas kladou otázku, jestli se něco od té doby posunulo. K žádnému škrtnutí dluhu samozřejmě nedošlo. Některé levicové síly na Ukrajině i v Evropě se tématem zabývají dále, dělají to ovšem způsobem, který míjí cíl a v případě některých dokonce může budit podezření z pokryteckého přístupu.

Jen málokterým událostem je věnována pozornost úměrně jejich dopadu na životy lidí. To platí obzvláště pro války v chudých oblastech světa. Příznačné je to i pro Súdán - zemi, jejíž obyvatelé jsou již po léta utlačováni naprosto brutálním způsobem. Dozvídáme se o tom jen sporadicky a útržkovitě, bez historických souvislostí a hlubší reflexe kolonialismu, jehož důsledky do velké míry stále prostupují z minulých století do dnešních dnů.

V době eskalujícího globálního imperialistického konfliktu stojí levice před potřebou zaujmout ideologicky jasný postoj k válkám. Zdrojem poučení pro nás může být i historická zkušenost z 1. světové války a obrovské selhání většiny tehdejší levice, která v rozporu se zásadami internacionalismu a zájmy pracujících podpořila válečné úsilí svých národních vlád. Proti imperialistickému konfliktu se zpočátku postavila jen nepočetná skupinka socialistů na konferenci v Zimmerwaldu, jejíž odkaz je stále aktuální i dnes. Znamenala definitivní rozkol mezi reformistickými sociálními demokraty a radikálními socialisty, kteří se rozhodli využít krize způsobené světovým konfliktem k revoluční změně a svržení kapitalismu, protože právě ten je příčinou všech imperialistických válek.

Již od uprchlické krize, jež vyvrcholila v roce 2015, můžeme pozorovat silný anti-imigrační narativ, který je přítomen jak v diskuzích na sociálních médiích, tak hraje prim i na předních stránkách novin. Přitom data dokládají, že statisticky se imigrující lidé umí rychle začlenit do společnosti a jejich kriminalita bývá v průměru menší než kriminalita lidí v dané zemi narozených.

Světový systém vstoupil do závěrečné fáze finanční expanze, která se stále častěji promítá do ozbrojených konfliktů na hranicích velkých hráčů. Rusko otevřelo Pandořinu skříňku, když zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu; Izrael se rozhodl definitivně a nezvratně ukončit operaci v Gaze, Libanonu a Íránu, a USA, unavené misí nejvyššího mírotvůrce, vydírají Venezuelu. Zima už není jen blízko, bílí chodci už útočí na Zeď.

Chceme lepší život tady a teď. Boj za reformy pomáhá vytvářet podmínky pro revoluční zápas.

V roce 2024 vydalo Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi reprezentativní výbor ze spisů polsko-německo-židovské revolucionářky a marxistické teoretičky Rosy Luxemburg pod názvem „Reforma, nebo revoluce?“ V uplynulém roce spatřilo světlo světa druhé nezměněné vydání. Jedná se o velmi významný počin, neboť texty této autorky vyšly v českém překladu naposledy před sedmdesáti lety.

„Já tady platím, takže to bude tak, jak chci já,“ vzteká se zákazník. Pro ty z nás, kteří pracují v obchodech či restauracích, jsou takové situace takřka denním chlebem a nezřídka se stává, že nám lezou na nervy nejen tito nepříjemní zákazníci, ale postupem času začínáme nesnášet kohokoliv, kdo překročí práh našeho pracoviště, což, jak se zdá, řadu potenciálních zákazníků překvapuje. Je to jen osobní vyhoření způsobené nahromaděnou frustrací z protivných lidí, nebo dosud neprozkoumaný projev třídních vztahů v kapitalismu? Ovlivňuje „zákaznictví“ třídní vědomí pracujících? A musí služby skutečně vypadat takhle?

Kniha z edice Zmizelá Praha nakladatelství Paseka¹ se věnuje nouzovým koloniím, seskupením provizorních příbytků vznikajících po 1. světové válce na periferiích velkých měst. Konkrétně pak těm nouzovým koloniím, které vznikly na území Prahy.

V sobotu 16. května proběhly ve Vídni velké protesty proti účasti genocidního státu Izrael v soutěži Eurovision Song Contest. Miroslova Nedvědová z kolektivu Harpyje byla u toho.

V letech 1984 – 1985 zasáhla Spojené království mohutná hornická stávka. Tento klíčový konflikt pracující třídy s nastupujícím neoliberalismem symbolizovaným britskou premiérkou Margaret Thatcherovou připomínal velké dělnické stávky v meziválečném období, stávka však ve skutečnosti neměla svou velikostí v historii obdoby – zúčastnilo se jí 142 tisíc horníků, z nichž velká část vydržela stávkovat celý jeden rok. Stát proti stávkujícím drtivě uplatnil svou represivní i ekonomickou moc, takže již nešlo o pouhou hornickou stávku, ale o zápas za zachování dělnického hnutí tváří v tvář nelítostné třídní válce; potlačení stávky nakonec znamenalo historickou porážku dělnického hnutí a upevnění vládnoucího neoliberalismu na dlouhá desetiletí. Dnes nám nezbývá než se z této historické lekce poučit – inspirovat se nespornými úspěchy a vyvarovat se napříště opakování stejných omylů.

Vzhledem k tomu, že dělníci v přístavech pracují v klíčovém uzlu řetězce vojenského zásobování Izraele, jsou jejich protesty silnou formou solidarity s Gazou.

V polovině prosince 2025 nastoupila v Česku i přes řadu protestů nová krajně pravicová vláda složená z vítězného hnutí ANO, SPD a Motoristů a nahradila tak právem nepopulární neoliberální Fialovu vládu. V době psaní tohoto článku současná vláda úřaduje čtyři měsíce a za tu dobu již stihla zbořit nejen řadu dosavadních tabu, ale také (nepochybně navzdory přání velké části voličů) přivázat Česko opět o něco pevněji do područí Spojených států a téměř nepozorovaně protlačit politiky škrtů a privatizace, které přitom minulou vládu přivedly ke konci.

Ačkoli Donald Trump nastupoval do svého úřadu se slibem, že „učiní Ameriku znovu velkou“ a  ukončí americké intervence v  zahraničí, tento slib je nyní nadobro pohřben.

Systematický útlak pracujících vládnoucí elitou je v dějinách patrný od vzniku kapitalistického výrobního způsobu. Objevují se stejné vzorce, jen zasazené do konkrétního rámce té či oné doby v dané oblasti. Snaha o zajištění maximální loajality k svému zaměstnavateli, omezení dostupnosti vzdělání a zdravotnictví, jsou základními principy, jak udržet proletariát poslušný, oddaný strážci své více či méně vědomé mizérie před úplnou katastrofou.

Deset let po takzvané „akci Fénix“ tu máme další hon na čarodějnice, konkrétně na levicové aktivisty. Tentokrát udělala policie zátah na propalestinské hnutí, a jeho členy obviňuje z žhářského útoku proti výrobci vojenských dronů v Pardubicích.

Ve čtvrtek, 5. února 2026, jsme společně s kolegy z OS KOVO vyrazili do Vítkovic na rozsáhlý manifestační mítink svolaný odborovým svazem. Do Ostravy dorazili zástupci nejen z českých podniků, ale také odboráři z Polska, Maďarska, Německa a Slovenska.

V neděli 1. února proběhla v Brně demonstrace na podporu Kurdů v Sýrii. Akce se zúčastnilo asi padesát lidí, nechyběly ani ženy a dokonce několik malých dětí.

Nedávno vydaná kniha Krev, kruh, černá s podtitulem O squatech, antifě a Palestině je osobním svědectvím jejího autora, ve kterém popisuje svou cestu od mladého squattera těsně po střední škole k aktivistovi Antifašistické akce (AFA) a nakonec rodiči, který se snaží dát svým vlastním i adoptivním dětem co nejvíce své lásky a péče.