Co je MAGA a proč to Motoristé milují?

Koš plný ubožáků nebo reakce na neoliberalismus?

Vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách v roce 2016 a 2025 přineslo dvojnásobné rozčarování americké i světové veřejnosti. Jak je možné, že se v „nejsvobodnější zemi světa“ stal hned dvakrát prezidentem člověk, který se projevuje jako fašista a popírá téměř všechny hodnoty liberální společnosti?

Naprostá většina americké politické reprezentace se dlouhodobě řídí neoliberální představou, že každý člověk má možnost zbohatnout, když se bude dostatečně snažit, což se také promítá do téměř neexistující sociální politiky ve Spojených státech. Mzdy jsou nízké, životní náklady vysoké a zásahy státu minimální. To, v kombinaci s v podstatě nulovou ochranou pracujících, přirozeně prospívá především třídě, která vlastní kapitál, zatímco zbytek populace si často ani při několika zaměstnáních nemůže dovolit základní zdravotní péči nebo důstojné bydlení. V dobách ekonomického růstu z tohoto systému profitovala také střední třída, což se však spolu s ekonomickým úpadkem pro spoustu lidí, zejména pak v rozvojových oblastech Spojených států, změnilo. Řadě Američanů začalo být jasné, že problém je v systému. Dosavadní politická reprezentace nenabízela uspokojivá řešení a pro běžného člověka je ve Spojených státech vzhledem k místnímu volebnímu systému téměř nemožné do politiky přímo zasahovat.

Když se tedy v roce 2016 objevil prezidentský kandidát, který se nebál kontroverzních projevů, ve kterých sice porušoval veškerá (oprávněná) tabu, ale také adresoval skutečné obavy americké veřejnosti z ekonomického úpadku, řada lidí v něm viděla příslib vytoužené změny. Za úspěchem samotného Trumpa nestál tolik souhlas většiny americké společnosti s konkrétními programovými body, jako spíše odpor proti establishmentu v podobě dlouholeté vlády neoliberálních politiků naprosto odtržených od své voličské základny. Trump dokázal využít nespokojenosti americké veřejnosti s politickou i ekonomickou situací, přičemž mu zcela jednoznačně pomohla v té době čerstvě vrcholící migrační krize. Stejně jako všichni ostatní (nejen) krajně pravicoví politici našel Trump v migrantech snadného obětního beránka, kterého je možné označit za příčinu všech problémů, ať už hovoříme o nízkých mzdách, kriminalitě, nedostatku pracovních míst nebo o nedostatečných kapacitách veřejných služeb.

Tyto kampaně jsou samozřejmě od začátku postavené na rasistickém předpokladu, že lidé přicházející do USA ze zemí globálního Jihu jsou s americkou společností od přírody kulturně neslučitelní a je tedy potřeba před nimi chránit „americké hodnoty“, jako je tradiční rodina, svoboda či křesťanství. Důležitý anti-establishmentový prvek zde pak nacházíme zejména v propagaci tzv. „teorie velkého nahrazení“, tedy konspirační teorie, podle které se „elity“ záměrně snaží nahradit místní populaci (v tomto případě konkrétně bílé americké křesťany) řízenou migrací a cíleným navyšováním počtu příslušníků etnických a náboženských menšin. Znamená to, že jsou všichni voliči Donalda Trumpa rasisti nebo zoufalí nevzdělaní barbaři, jak ráda zdůrazňuje celá řada Demokratů? Zdaleka ne.

Je třeba poznamenat, že co se týče Demokratů, mohou si za setrvalý pokles popularity tak trochu sami. Již v roce 2016, kdy Donald Trump poprvé kandidoval v prezidentských volbách, se navzdory zhoršující životní úrovni a rostoucí frustraci z ignorace potřeb a požadavků pracující a střední třídy ze strany politického establishmentu vycházejícího vstříc miliardářům a velkým korporacím namísto běžných obyvatel, rozhodli Demokraté postavit jako svou prezidentskou kandidátku Hillary Clintonovou. Ta ve volební kampani nazvala Trumpovy voliče „košem plným ubožáků“ a na jeho heslo „Udělejme Ameriku opět velkou“ zareagovala vlastním „Amerika už je velká“, což ovšem ani zdaleka neodráželo realitu velké většiny obyvatel Spojených států. Nedá se přitom říct, že Clintonová by byla jedinou možnou volbou - nadějným kandidátem Demokratické strany, který v primárkách stál proti Clintonové, byl levicový senátor Bernie Sanders, jež si získal oblibu demokratických voličů zejména v tradičně průmyslových oblastech Spojených států.

Právě tyto oblasti se pak podařilo Trumpovi získat především na základě kampaně, která pro místní obyvatele představovala vidinu lepší budoucnosti. Trump v roce 2016 na rozdíl od Clintonové do určité míry adresoval obavy místních ze ztráty zaměstnání v důsledku přesunu průmyslové výroby do zahraničí, stejně tak odpor k nesmyslným vojenským operacím na Blízkém východě. Společně s celou řadou rasistických prvků, jako například slibem postavit zeď na mexické hranici proti imigrantům z Latinské Ameriky nebo výše zmíněnou teorií velkého nahrazení, představovala tato politika základ hnutí MAGA, tedy nacionalistickou alternativu k neoliberalismu, který, jak bylo již v té době zřejmé, nikdy nefungoval ve prospěch pracujících a koneckonců ani ve prospěch střední třídy.

Nezanedbatelnou roli v Trumpově zvolení hráli rovněž evangeličtí křesťané, kteří tvořili zhruba třetinu jeho voličů. Jak uvádí John Newsinger v knize Chosen By God: Donald Trump, the Christian Right and American Capitalism, o podporu této části americké společnosti se zasadil zejména Mike Pence, Trumpův viceprezident v období jeho prvního mandátu. Pence, spolu s dalšími evangelickými propagandisty, vytvořil obraz Donalda Trumpa jako nejkřesťanštějšího prezidenta Spojených států. Ne že by snad Trump ztělesňoval křesťanské hodnoty, jako je spravedlnost, tolerance či láska k bližnímu, podle jeho podporovatelů ale představuje „biblického“ silného ochránce národa před zlem v podobě liberalismu, feminismu nebo komunismu. Další podstatnou roli pak pro americké evangelíky, kteří věří v druhý příchod Ježíše Krista uprostřed apokalypsy, hraje Trumpova destruktivní politika, zejména pak ve vztahu k Blízkému východu, kde Trump a jeho spolupracovníci podporují izraelskou agresi vůči Palestině a okolním státům s ještě větší vehemencí než jejich předchůdci.

Koronavirus, konspirační teorie a útok na Kapitol

Ke konci Trumpova prvního mandátu v roce 2020 přišla pandemie COVID-19, která jen ve Spojených státech připravila o život více než milion lidí. Oprávněné obavy z nákazy na počátku pandemie však podobně jako u nás brzy vystřídal (rovněž oprávněný) vztek, zejména pak z řad lidí žijící v sociálně vyloučených lokalitách nebo pracujících ve výrobě a službách, kteří byli nejvíce ohroženi nejen samotnou nemocí, ale také pádem do chudoby v důsledku výpadku příjmů ze zaměstnání, a na které se všichni - od politického establishmentu po jejich zaměstnavatele - prostě a jednoduše vykašlali. Mainstreamová média, která spolu s částí demokratických politiků pranýřovala tuto část obyvatel za nedostatečné dodržování bezpečnostních opatření (i přesto, že tito lidé nezřídka neměli na výběr, viz Solidarita č.119), pak výrazně přispěla k rozdělení pracující třídy na ty „zodpovědné“, kteří si mohli dovolit pracovat z bezpečí svého domova, zatímco jim „dezoláti“ vyráběli, balili a dováželi objednané nákupy. Celá tato situace však začala ve veřejném prostoru silně rezonovat až ve chvíli, kdy začala výrazněji strádat i střední třída, která se spolu s řadou politických byznysmenů stala hnací silou protestů proti povinnosti nosit roušky, dodržovat karanténu, nebo proti povinnému očkování.

Jak s tím vším souvisí Trump? I přesto, že téměř celý první rok pandemie byl Donald Trump a jeho administrativa ještě v úřadu, nezvládnutí pandemie COVID-19 na území Spojených států padá tedy do velké míry i na jeho hlavu, směr, kterým se ubírala veřejná debata ohledně pandemie, sílící nepřátelství uvnitř pracující třídy a rostoucí nedůvěra v instituce a v konečném důsledku také ve vědu, dodaly další munici zdánlivě antiestablishmentovému hnutí MAGA, které nyní mohlo mobilizovat příznivce na základě vysoce aktuálního tématu. Z pandemie se stal „výmysl farmaceutického průmyslu“, z roušky „náhubek“ a z očkování „čip“ nebo (slovníkem křesťanských fundamentalistů) „ďáblovo znamení“.

Konspirační teorie ohledně pandemie COVID-19 otevřely dveře mnoha dalším, které byly do té doby spíše okrajovými záležitostmi, nad nimiž většina společnosti oprávněně pozvedala obočí. Ať už hovoříme o již zmíněné teorii velkého nahrazení nebo o souboru konspiračních teorií QAnon, podle kterého svět řídí skupina miliardářů pod vedením George Sorose, která unáší a zneužívá či přímo pojídá děti, a proti ní hrdinně stojí Donald Trump, tyto teorie se zejména v důsledku pandemie spolu se sílícím vlivem anonymních internetových fór rozšířily do podstatně širší části společnosti, a to i mimo Spojené státy. Podle průzkumů z roku 2022 věřil v té době jen konspiračním teoriím v rámci QAnonu jeden z pěti Američanů či jeden z deseti Němců.

Důvěra v konspirační teorie je nepřekvapivě vyšší u voličů krajní pravice, v americkém kontextu tedy u voličů Donalda Trumpa, kteří se identifikují s hnutím MAGA. Kultovní charakter hnutí MAGA dal okolo prezidentských voleb v roce 2020 vzniknout teorii, podle které se Demokraté pokusí nezákonně ovlivnit průběh a výsledky voleb ve prospěch jejich kandidáta Joe Bidena a volby tím „ukrást“. Tuto teorii ve svých veřejných projevech propagoval sám Donald Trump a když se ukázalo, že vítězem voleb se skutečně stal Joe Biden, Trumpovi věrní podporovatelé to považovali za potvrzení svých domněnek o spiknutí demokratických elit a ukradených volbách. Donald Trump zaplavil sociální sítě vlnou stížností na volební podvody a povzbuzoval své příznivce ke vzpouře a k útoku na sídlo amerického Kongresu, washingtonský Kapitol. Ten se nakonec skutečně odehrál 6. ledna 2021, když Kongres zasedl, aby potvrdil výsledek prezidentských voleb.

Zhruba dva tisíce Trumpových příznivců v čele s neofašistickými teroristickými skupinami Proud Boys či Oath Keepers toho dne protestovaly proti výsledku voleb před Kapitolem. Protestujícím, jejichž podstatná část byla ozbrojená, se mimo jiné i díky nedostatečným bezpečnostním opatřením v Kapitolu brzy podařilo protlačit se dovnitř, kde poničili vybavení, napadali přítomné policisty a pokusili se najít a zaútočit na členy Kongresu včetně tehdejšího dosluhujícího Trumpova viceprezidenta Mikea Pence, kterému vyhrožovali smrtí za to, že se odmítl podílet na Trumpově hře na ukradené volby. V důsledku tohoto bezprecedentního útoku na Kapitol zemřelo 5 lidí, z toho 4 účastníci a 1 policista. I přesto, že řada umírněných Republikánů tuto událost odsoudila a zdálo se, že Trumpovi a celému MAGA hnutí útok na Kapitol konečně zlomí vaz, Donald Trump a radikálnější část jeho spolustraníků nejen, že odmítli uznat vlastní chybu, ale rovnou z tohoto dne udělali památnou událost a další úspěšný propagandistický bod. Ve druhém prezidentském období Trump okamžitě po převzetí úřadu exekutivním příkazem udělil milost 1600 potrestaným útočníkům z Kapitolu (z nichž se někteří jakožto recidivisti zanedlouho stejně vrátili zpátky do vězení).

Na oficiálních stránkách Bílého domu se nyní nachází celá sekce věnovaná šestému lednu 2021 a zdejší popis událostí ve čtenářstvu pravděpodobně vyvolá pocit, že si dopisují se svým manipulativním bývalým. Dozvíme se zde například, že osvobození útočníci z Kapitolu jsou „patriotičtí Američané perzekuovaní za svou přítomnost v Kapitolu“ a „mírumilovní protestující, se kterými se zachází jako s povstalci“, že celý obrázek povstání je uměle vytvořený a že za všechno může bývalá mluvčí Bílého domu Nancy Pelosiová, která veřejně deklarovala zodpovědnost za nedostatečné zabezpečení Kapitolu. Donald Trump je zde vykreslován jako umlčovaná oběť spiknutí demokratických elit.

Elity a oběti

Přístup Trumpa a jeho stoupenců k útoku na Kapitol krásně ukazuje, jakým způsobem funguje MAGA propaganda a na koho vlastně cílí. Řada prvků se v různých variantách opakuje. Donald Trump je vyobrazen jako jediný spasitel schopný se postavit zlým elitám, které ohrožují tradiční americký křesťanský způsob života zavedením islámského diktátu a vymýcením bílých Američanů. Liberálové a socialisté, v očích stoupenců MAGA tedy příznivci těchto „elit“, jsou vykreslováni jako mocný ideologický aparát, který ovládá celou zemi, a zároveň jako líné a přecitlivělé „sněhové vločky“, které se sesypou při sebemenším náznaku černého humoru. Trumpovi příznivci se mají zároveň podřídit Bohu a Donaldu Trumpovi, a zároveň mají sami hledat „pravdu“ v alternativních médiích, ozbrojit se a vyjít do ulic „bránit svou zemi“.

Konkrétnější body pak obnáší „ochranu tradiční rodiny“ (tedy zákaz interrupcí, omezení volebního práva pro vdané ženy a trans lidi či ostrakizace LGBT+ lidí), ochranu hranic a deportace migrantů, odstranění regulací pro firmy ohledně pracovních podmínek či ochrany životního prostředí, odstranění „cenzury“ (tedy veřejné obhajování rasismu či přímo nacismu, bojkot médií kritických k Trumpově administrativě a podpora či přímé vazby na krajně pravicová alternativní média a influencery), mezinárodní politiku založenou na zájmech (tedy invaze do strategicky výhodných území, jako je Venezuela či Írán, přímé vměšování do politiky tradičních zahraničních partnerů či zákulisní jednání s představiteli ostatních velmocí) a „svobodu“ (tedy možnost nosit zbraň, neočkovat se, generovat dětské porno pomocí AI či provozovat konzervativně křesťanskou sektu).

Ačkoliv by se mohlo lehce zdát, že Donald Trump je jakýsi samovládce, jehož odstraněním by se vyřešily všechny americké problémy, Trump sám o sobě programový obsah MAGA nevytváří. Tyto zásluhy jdou za konzervativním think tankem Heritage Foundation, který v roce 2023 představil takzvaný „Project 2025“. Ten obsahuje přibližně 300 návrhů konkrétních politik zaměřených kromě řady z výše zmíněných bodů také zákony a opatření vedoucí k posílení výkonné moci prezidenta Spojených států, omezení působnosti institucí a omezení demokratických práv občanů. V době psaní tohoto článku byla z těchto politik implementována již zhruba polovina. V souladu s image MAGA jako hnutí jednoho silného vůdce působí Trump jako tvář hnutí a jako takřka mýtická postava, kterou jeho příznivci zbožšťují a odpůrci jsou pro změnu chlácholeni zdánlivou nesmyslností jeho počínání pramenící ze stařecké demence.

V Trumpově okolí se však nachází celá řada lidí, kteří tahají za nitky. Pravděpodobně nejvýraznějším z nich je viceprezident JD Vance, bývalý spolupracovník technologického miliardáře Petera Thiela, štědrého podporovatele Trumpových volebních kampaní a vlastníka softwarové firmy zaměřující se zejména na využití pro vojenské a bezpečnostní účely, Palantir. Vance dlouhodobě spolupracuje s nevládní organizací Turning Point USA, která se zaměřuje zejména na šíření konzervativní ideologie ve školách prostřednictvím nevyžádaných debat se studenty či doxxingu a obtěžování liberálních a levicových vyučujících, a jejíž kampaňová sekce Turning Point Action se přímo zapojuje do volebních kampaní republikánských kandidátů, zejména pak Donalda Trumpa a zmiňovaného JD Vance.

Organizace Turning Point USA vešla ve známost zejména v loňském roce, kdy atentátník na univerzitě v Utahu zastřelil zakladatele TP USA Charlieho Kirka. Charlie Kirk byl kontroverzní postavou světa amerických politických influencerů a jak ve svém podcastu s manželkou Erikou, tak na amerických univerzitních kampusech hlásal vysoce problematické myšlenky. Od zlehčování školních střeleckých útoků, se kterými mají Spojené státy dlouhodobý problém, přes tvrzení, že ani dětské oběti znásilnění by neměly mít právo na interrupci, po otevřený rasismus, jako například, když prohlásil, že by měl problém nasednout do letadla řízeného černým pilotem, Charlie Kirk měl v arzenálu takřka vše a je příznačné, že z tohoto světa odešel svým oblíbeným způsobem - zastřelením ve škole.

Jak se dalo očekávat od krajně pravicové organizace složené z kombinace náboženských fanatiků a politických byznysmenů, Turning Point USA dokázala smrt svého zakladatele řádně vytěžit. Z Charlieho Kirka se téměř okamžitě po atentátu stal mučedník a oběť „krajní levice“ (i když konkrétní politické motivy útočníka zůstávají i vzhledem k jeho dlouholetému příklonu k republikánské straně poněkud nejasné). Již několik dnů po smrti Charlieho Kirka se konala vzpomínková akce, která svou podobou připomínala spíše něco mezi festivalem a republikánským předvolebním shromážděním a zanedlouho začala vznikat také celá řada kýčovitých propagačních předmětů s Kirkovým obličejem či citáty. Členové a příznivci Turning Point USA se v proslovech na zmíněné akci či na různých internetových fórech okamžitě pasovali do role nevinných obětí utlačovaných antifou a jinými levicovými extremisty.

Úmrtí jedné z významných postav hnutí posloužilo pro americkou krajní pravici jako důležitý mobilizační moment a jako další propagandistický bod, na který se podařilo nalákat a zradikalizovat řadu dosud nerozhodnutých Američanů na základě (byť naprosto povrchního) odsouzení násilí. Pro nás by měla tato událost naopak posloužit jako ponaučení - i když je leckdy výhodné směřovat vztek vůči konkrétním osobám, které svou činností očividně škodí celé společnosti, nesmíme zapomínat na to, že hlavním problémem je systém, který jejich konání vůbec umožňuje a který je dostává k moci. Jeden mrtvý nebo uvězněný fašista naše problémy nevyřeší, naopak se z něj s největší pravděpodobností stane mučedník a zanedlouho jej tak jako tak ve funkci nahradí někdo další. To samé platí i o Trumpovi, na jehož úmrtí se oprávněně těší téměř celý svět, zejména pak jeho logický nástupce JD Vance.

Jak je to s těmi zahraničními penězovody?

MAGA je sice americké nacionalistické hnutí, to ale neznamená, že neovlivňuje i dění v Evropě. To se projevilo například na Trumpově inauguraci v roce 2025, které se zúčastnila například italská premiérka Giorgia Meloniová, britský krajně pravicový poslanec za Reform UK Nigel Farage, francouzský politik Éric Zemmour, který byl odsouzen za nenávistné projevy a je příliš extrémní i na francouzské krajně pravicové Národní shromáždění a musel si tak založit vlastní stranu, Tom van Grieken z belgické krajně pravicové strany Vlaams Belang či Mateusz Morawiecki z polské strany PiS. Z německé AfD se zúčastnil spolupředseda Tino Chrupalla (o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli) a z řad českých politiků navštívila inauguraci početná delegace, ve které se nacházel mimo jiné bezpečnostní poradce Tomáš Pojar, předseda obchodní komory Zdeněk Zajíček, europoslankyně za ANO Klára Dostálová, předseda Přísahy Robert Šlachta a v neposlední řadě Motoristé Filip Turek a Petr Macinka.

Složení evropských delegací na Trumpově inauguraci odpovídá dlouhodobým vazbám americké krajní pravice na našem kontinentu. I přesto, že jak Trump, tak evropští krajně pravicoví politici ve svých kampaních rádi zdůrazňují, že chtějí to či ono především „bez ideologie“, národně konzervativní ideologie a fašistické prvky ze všech jejich prohlášení a programových bodů přímo čiší. Evropská krajní pravice se s tou americkou shoduje takřka ve všech bodech - od „teorie velkého nahrazení“ (v evropském kontextu s mnohem větším důrazem na „hrozbu islamizace“), přes snahy o návrat ženských práv kamsi do středověku, po deregulační politiku minimálního státu ve vztahu k velkému kapitálu za současného zostření represí a státního dohledu nad civilním obyvatelstvem.

To není ani zdaleka náhoda - například pravicově konzervativní think tank Turning Point USA má již od roku 2019 svou odnož ve Velké Británii. Turning Point UK funguje na téměř totožném principu - členové této organizace jezdí obtěžovat studenty a vyučující ve školách a „stavět se proti levicovému biasu ve vzdělávacích institucích“ a po boku fotbalových chuligánů se účastní (často násilných) protestů proti migraci. Podobně jako u TP USA i zde existuje prokazatelné personální propojení s krajně pravicovými aktivisty a politiky – TP UK veřejně podporuje již zmíněný Nigel Farage, prvním předsedou byl George Farmer - byznysmen, bývalý ředitel pravicově extremistické sociální sítě Parler, někdejší snoubenec americké krajně pravicové komentátorky a (v té době) komunikační ředitelky TPUSA Candace Owens, nyní organizaci vede poslanec za Reform UK (původně člen Konzervativní strany) Marco Longhi.

Německou AfD zase otevřeně podporuje také nejbohatší člověk na světě (krátce dokonce první světový bilionář) Elon Musk, který streamoval svůj projev na zahájení kampaně AfD před loňskými volbami do Bundestagu. Musk je, stejně jako zbytek miliardářů ze Silicon Valley, výrazným podporovatelem Donalda Trumpa, a po boku zakladatele společnosti Meta Marka Zuckerberga, majitele internetového obchodního impéria Amazon Jeffa Bezose, ředitele společnosti Apple Tima Cooka či ředitele OpenAI Sama Altmana se rovněž zúčastnil Trumpovy inaugurace, kde upoutal pozornost (nepochybně i svých chráněnců z AfD) oslavným hajlováním.

V takové situaci nemůže být překvapením, že jak Donald Trump a americké krajně pravicové think tanky, tak britská Reform UK a německá AfD se potýkají s celou řadou finančních skandálů, většinou v podobě podezřelých finančních darů a transakcí v řádu milionů ze zahraničí s neprokázaným původem. Například německý Bundestag v letošním roce uložil AfD pokutu ve výši 2,35 milionu eur za přijetí daru ve stejné výši od švýcarského miliardáře žijícího ve Velké Británii Henninga Conleho skrze německého prostředníka. Vyšetřování se nevyhnulo ani Nigelu Farageovi a Reform UK, kteří obdrželi řadu milionových darů od miliardářů George Cottrella a Bena Dela, obou usvědčených z finančních podvodů ve Spojených státech. O finančních a jiných skandálech samozřejmě ví své i Donald Trump, jehož největšími sponzory a podporovateli jsou nejen výše zmínění „tech bros“, ale také řada podvodníků z podobného těsta, jako u jeho evropských protějšků.

Existence osobních, finančních i ideologických pout mezi americkou a evropskou krajní pravicí zkrátka není žádnou novinkou. V červenci 2026 však Trumpova administrativa postoupila ještě o krok dál a vyhlásila sérii grantů, které mají sloužit k „vybudování civilizační aliance“ či „potírání cenzury“. Podle dostupných zdrojů se jedná o přibližně 10 milionů dolarů pro zatím nejmenované organizace, které se zasazují o „obranu svobody projevu, politické soutěže a národní suverenity“ v Evropě, a které se staví proti „snahám narušit západní civilizační normy“. Za těmito vzletnými frázemi se přitom samozřejmě schovává pravý opak - normalizace nenávistných projevů, cenzura levicových a lidskoprávních organizací a aktivistů a ještě pevnější provázanost místních politiků a kapitalistů s nadnárodním kapitálem. Tento krok vychází z americké bezpečnostní strategie, kterou Trumpova administrativa zveřejnila v roce 2025 a ve které ve vztahu k Evropě přímo hovoří o tom, že americkým cílem by mělo být „pomoct Evropě napravit její současnou trajektorii“ a podpořit evropské nacionalistické strany, aby zabránily „vymazání civilizace“, tedy aby v Evropě prosadily ještě přísnější protimigrační a protipotratové politiky.

Řídit stát jako auto

Jedním ze společných jmenovatelů americké i evropské krajní pravice je ironicky brojení proti „politickým neziskovkám“ a financování jakýchkoliv levicových nebo lidskoprávních projektů ze zahraničí či ze státního rozpočtu. Taková protikladnost vlastní existence se nevyhýbá ani českým zástupcům, kteří se s železnou pravidelností vymezují vůči „parazitům“, jak nazývá ministr zahraničních věcí Petr Macinka všechny, které podezřívá ze spolupráce s neziskovým sektorem (naposledy vlastní zaměstnance na ministerstvu). Sami členové českých vládních stran však stojí v čele hned několika neziskových organizací, které nejen že neplní zákonem stanovené povinnosti, ale také nezřídka provozují pochybné činnosti a transakce - neziskovka Petra Macinky darovala Motoristům v roce 2024 800 tisíc korun s nevysvětleným původem, poslanec za Motoristy Matěj Gregor ve své neziskovce vybírá peníze na odchod z Evropské unie, který si přitom ale údajně nepřeje, a poslankyně Renata Vesecká zase provozuje česko-čínský spolek, který z pochopitelných důvodů vzbuzuje větší množství otázek než Jaguar klub Filipa Turka. Žádná z těchto organizací nezveřejňuje finanční dokumenty, spolky Petra Macinky dokonce ani nikdy neodevzdaly zákonné dokumenty příslušným úřadům.

Poslanci za SPD v čele s předsedou Svobodných Liborem Vondráčkem, který se nedávno na vlastní pěst pustil do rozkrývání údajného mezinárodního spiknutí teroristických neziskovek, na tom nejsou o moc lépe. Sám Vondráček stojí v čele Mladých Svobodných, kteří (jak se dalo čekat) nezveřejňují finanční dokumenty, neziskovka Miroslava Ševčíka z SPD zase pobírá desetimilionové dotace od MŠMT na organizaci sportovních událostí a i přesto, že v minulých letech finanční dokumenty zveřejnila, letos se do toho příliš nehrne. U poslanců za ANO jde v zásadě o stejnou písničku, za pozornost zde přitom stojí, že zatímco se vláda usilovně snaží dostat neziskovky ze škol, kde údajně indoktrinují děti, poslanec za ANO Denis Doksanský působí ve vedení sítě křesťanských neziskovek v Hradci Králové Sion, která provozuje soukromou školu, školku a mimoškolní aktivity pro děti a (jak název napovídá) pořádá aktivity na podporu Izraele.

Propojení s politickými neziskovkami dobře znají, jakožto odchovanci Institutu Václava Klause (v minulosti dlouhodobě financovaného skupinou PPF miliardáře Petra Kellnera, po kterém v roce 2024 převzal štafetu uhlobaron Pavel Tykač), především Motoristé. Ti se rovněž nechali slyšet, že by rádi za státní peníze založili vlastní konzervativní think tank po vzoru organizací jako Turning Point USA. Inspiraci ve Spojených státech Motoristé dozajista našli i v přístupu k obsazování postů na ministerstvech, kde na místa kvalifikovaných zaměstnanců dosazují své přátele většinou z byznysových kruhů. Kromě podnikatelů v realitách a automobilovém průmyslu se však na ministerstvech díky Motoristům objevily (jak jinak, než bez výběrového řízení) i další zajímavé existence - influenceři Matyáš Fučík, Adam Šejna a František Kubásek. Pravděpodobně nejméně zajímavý Matyáš Fučík začal jako tvůrce fanouškovského instagramového účtu Hranatost, který se zaměřuje na propagaci osoby Filipa Turka a nyní působí jako vedoucí PR oddělení na Ministerstvu životního prostředí. Františka Kubáska lze nejlépe přirovnat k Danielovi Sterzikovi na steroidech. Provozuje dezinformační web Incorrect zaměřený na „alternativní zpravodajství“, tedy především na komentáře k aktuálnímu dění z krajně pravicových pozic, záměrné ohýbání faktů a rozhovory s osobnostmi jako Robert Kotzian, Xaver Veselý či Juraj Skovajsa z dalšího „alternativního média“ Epoch Times.

Nejvíc kontroverzí z této trojice však bezesporu vzbudil Adam Šejna. Tento devatenáctiletý mladík, který se letos na jaře v rozhovoru pro XTV nechal slyšet, že by chtěl být jako český Charlie Kirk, se nedlouho po maturitě v rozporu s předpisy dostal díky svým přátelům u Motoristů na pozici zaměstnance PR oddělení na Ministerstvu životního prostředí. Šejna stojí za stránkou Restart Česko, která má „pomoct mladé generaci dospět“ pomocí konzervativně pravicových reelsů a nesmyslných motivačních hesel jako „Říkáme to, co je. Ne to, co se hodí. I když to bolí, hlavně když to bolí.“ Ve videích na svém webu a na sociálních sítích Šejna straší své sledující „Bruselem, který nás všechny ovládne a budeme odtud muset utéct“ nebo „doktory, kteří operují žíly na krku“ a „inženýry, kteří testují odolnost zadních oken auta“, nebo obtěžuje účastníky demonstrací Milionu chvilek pro demokracii hloupými dotazy. V jednom ze svých videí před časem prohlásil, že chce „bílou a bezpečnou Evropu“ (přitom ale údajně „není rasista“) a pravidelně se pouští do vysvětlování ženské a mužské role ve společnosti, často s naprosto absurdním zdůvodněním. Například hlavním rozdílem mezi ženou a mužem tak podle Šejny je, že „průměrná žena nevydrží ani jednu ránu pěstí“, což pravděpodobně zjistil od dalšího ze svých amerických vzorů Andrewa Tatea, který v současnosti sedí ve vazbě a je obviněn ze znásilnění, ublížení na zdraví a obchodování s (nezletilými!) lidmi.

Že se Šejna rozhodl hlásit zrovna k odkazu stíhaného násilníka také není nic překvapivého. Úcta k ženám nepatří mezi silné stránky krajní pravice, sám Šejna (samozřejmě) chodí exhibovat i na demonstrace za právo na interrupci, kde se snaží účastnictvo přesvědčit o tom, že „feminismus už svůj účel dávno splnil“ a interrupce nazývá „zabitím dítěte“. V tom si jistě rozumí s hlavním poradcem ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky Janem Gregorem, bývalým místopředsedou ultrakonzervativního spolku Aliance pro rodinu. Gregor v čele Aliance pro rodinu vystupoval proti narovnání práv LGBT+ komunity, fantazíroval o „transgender lobby“ a podobně jako Adam Šejna bojoval proti údajné „diskriminaci bělochů“. Staví se také proti zákazu tělesného trestání dětí či proti zavedení dětského certifikátu (povinnost osob pracujících s dětmi prokázat, že se v minulosti nedopustily násilných trestných činů).

Zde ovšem narážíme na další rozpor - jedním z hlavních argumentů pravicových konzervativců proti migraci je potřeba ochránit „naše ženy a děti“ před údajnou hordou násilných a sexuálně neukojených mužů z mimoevropských zemí, kteří budou chtít v České republice zavést právo Šaría a před kterými žádná žena nebude v bezpečí. Nejen, že je však toto tvrzení v rozporu se všemi dostupnými statistikami, nedává smysl ani z hlediska jejich vlastní ideologie. Ti stejní lidé, kteří vyvolávají ve společnosti strach z muslimských mužů, jsou často nejhlasitějšími bojovníky proti přijetí zákonů, které mají ženy a děti chránit, nebo rovnou usilují o zavedení represivních opatření namířených proti samotným ženám, jako je například zákaz interrupcí, který prosazuje i Aliance pro rodinu.

Že krajní pravici na lidech ve skutečnosti nezáleží, se viditelně projevuje také v pozoruhodně přátelských vztazích české vlády s Izraelem. Petr Macinka jakožto zarytý obhájce obdivovatele Adolfa Hitlera, Filipa Turka, nyní s Turkem po boku brojí proti „antisemitům“, jak nazývá aktivisty proti izraelské genocidě v Gaze. Macinka za svého působení v úřadu ministra zahraničních věcí již několikrát přivítal v Praze zástupce izraelské vlády, podílí se na jednání českých a izraelských firem v oblasti obrany a kyberbezpečnosti a usiluje o přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, tedy hlouběji do okupovaného palestinského území. Macinka také obnovil pozici vládního zmocněnce pro boj proti antisemitismu, což je z jeho strany především reakce na protesty proti genocidě.

Palestina však leží v žaludku i dalším členům vládních stran. Ministerstvo kultury v čele s Otou Klempířem za Motoristy v první polovině letošního roku navzdory doporučení nezávislé komise zadržovalo dotace pro galerii Světová 1, kde dříve vystavoval jeden z obviněných v kauze útoku na zbrojovku v Pardubicích. Ministerstvo zadržení dotací zdůvodnilo „předběžnou opatrností“, vzhledem k dřívějším výrokům ministra kultury o potřebě zasahovat do přidělování dotací je však zřejmé, že se jedná spíše o snahu cenzurovat projekty, které vybočují z pravicově konzervativního rámce současné vlády. Požár ve zbrojovce, který je dodnes vyšetřován a za který sedí navzdory nedostatku důkazů ve vazbě 11 lidí, zde posloužil jako záminka pro šikanu propalestinských aktivistů, a to nejen Otu Klempířovi, ale také již zmíněnému Liboru Vondráčkovi ze Svobodných, který si šel stěžovat na české aktivisty rovnou k německé vládě.

Pokrytectví Vondráčkova boje proti antisemitismu se ovšem lehce vyrovná tomu Macinkovu. Na 13. listopadu totiž tento poslanec svolává do Prahy konferenci o remigraci s účastníky, jako je neonacista Milan Mazurek ze slovenské strany Republika, který byl opakovaně vyšetřován policií za popírání holokaustu, tvrdil, že celý holokaust zinscenovali Židé a veřejně přirovnával romské děti k opicím. Po jeho boku zde vystoupí například německý německý europoslanec za AfD Tomasz Frölich, který zase s oblibou hovoří o „genocidě bílých“ a obdivuje hajlujícího miliardáře Elona Muska. Tato konference se však jistě neobejde bez odezvy antifašistického hnutí, které již její konání odsoudilo a v současnosti mobilizuje veřejnost k protiakci.

Výzva pro levici

Politická situace, ve které jednoznačně dominuje krajní pravice se štědrou podporou velkého kapitálu, přináší pro levici rizika ne tolik kvůli cenzuře a represím, ale spíše kvůli ideologickému zmatení a zoufalým taktikám, ke kterým se část levice zatlačená do defenzivy uchyluje. O tzv. „konzervativní levici“, kterou v Česku zastupuje KSČM, Stačilo a podstatná část SOCDEM, toho již bylo řečeno mnoho. Tato část levice vychází z podobného předpokladu jako liberální pravice v podobě TOP 09 nebo Milionu chvilek, tedy že pracující, kteří volili současné vládní strany, jsou od přírody „dezoláti“ a snaží se je získat kopírováním rasistické či transfobní rétoriky. V jaké situaci se „konzervativní levice“ nachází, skvěle ilustrovala například nedávná demonstrace „Stop českému Majdanu“ - demonstrace „proti Petru Pavlovi, chvilkařům, ČT a mediální oligarchii a militarizaci a rozdělování ČR“. Zástupci KSČM a Stačilo v projevech na demonstraci s podtitulem „Spojené vlastenecké síly za lepší ČR“ kombinovali už tradiční téma sudetských Němců s „vymírajícím českým národem“. V rozporu s původním úmyslem KSČM přilákat konzervativní a nacionalistickou rétorikou množství voličů, ale zato v souladu s klesajícím trendem posledních let se této demonstrace zúčastnilo přibližně 200 lidí, účastníků tedy nebylo o nic víc, než na progresivně levicových demonstracích.

S výše zmíněnými taktikami úzce souvisí tzv. ekonomismus, tedy představa, že rozdíl mezi kapitalismem a socialismem leží čistě v ekonomickém uspořádání a že by tedy levice měla zcela opustit boje proti rasovému či genderovému útlaku nebo nárůstu autoritářství a soustředit se čistě na otázky ekonomické rovnosti. I když tento přístup nemusí nutně vést přímo k opakování rasistických lží krajní pravice, takovéto zametání „kulturních témat“ pod koberec a snaha o jejich striktní oddělení od témat ekonomických přispívá k ještě většímu odcizení různých skupin pracujících. Třídní a rasový či genderový útlak jsou přitom velmi úzce provázané a musíme k nim jako k takovým přistupovat. Pokud se levice otázkám rasismu, sexismu, homofobie či transfobie zkrátka nebude věnovat, přenechá je v rukou firem a liberální pravice, kterým poslouží jen jako lidská fasáda pro politiku privatizace a vykořisťování. V současnosti se na těchto tématech typicky profilují například Starostové, kterým se v nedávné době (zejména po výrazné změně image před loňskými volbami do Sněmovny) podařilo právě i díky progresivním postojům získat popularitu u řady mladých lidí, to ale nezabránilo oběma jejich europoslancům hlasovat pro kontroverzní návratovou politiku EU, která v podstatě odebírá základní lidská práva migrantům bez dostatečné dokumentace.

Výrazem zoufalství je pak posilování sektářských proudů v levicovém hnutí. I přesto, že takové skupiny jsou charakteristické svou praktickou neschopností, nepřátelskostí a celkovou odtržeností od reality, jejich potenciál pro výraznější politické úspěchy je tak minimální, představují obrovskou „osinu v zadku“ pro jakékoliv seriózní snahy o budování revolučního hnutí. Záměrná izolace od zbytku hnutí, doslovný výklad historických děl a odmítání jeho aktualizace v závislosti na konkrétních podmínkách či nostalgické lpění na symbolech a vytváření kultů osobnosti představují v zásadě přirozenou reakci na dlouhodobý úpadek levicových a liberálních stran ve prospěch krajní pravice v situaci, kdy je organizované levicové hnutí roztříštěné a minimální, jako je tomu v Česku. Velkým dílem však přispívají k odvádění pozornosti od skutečných problémů, podporují krajní pravici ve vytváření falešného obrazu levicového hnutí, a odrazují lidi od organizování se v hnutí. Namísto toho podporují izolaci jednotlivých aktivistů a aktivistických skupin. Sektářská levice se také nezřídka uchyluje ke konspirační rétorice, antiintelektualismu a newspeaku typickým ironicky právě pro krajní pravici, což se může lehce stát v situaci, kdy není prostor pro konfrontaci teorie s realitou.

Všechno ale není tak beznadějné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jak jsme mohli vidět již mnohokrát od nástupu současné vlády, pro řadu lidí je krajní pravice v ministerských křeslech důležitým mobilizačním momentem. Demonstrace proti Motoristům na ministerstvu životního prostředí, demonstrace proti škrtům v kultuře či demonstrace na podporu veřejnoprávních médií mívají stovky až tisíce účastníků, pro které jsou tyto události nezřídka prvním osobním setkáním s politickou aktivitou. Zásadní roli v protivládních protestech přitom hrají studenti středních a vysokých škol, kteří na svých školách stávkují a mobilizují spolužáky. Sami studenti přitom nezřídka na vlastní kůži pociťují dopady ekonomické a politické krize kapitalismu a hledají levicová řešení. Stejně tak se i díky neúnavné práci odborových organizátorů daří zakládat nové odbory v řadě dříve nemyslitelných odvětví (rozvážkové platformy, IT sektor atd.) a vládní zásahy nutí k aktivitě odbory ve státních či kulturních institucích nebo veřejnoprávních médiích.

Úkolem nás jako socialistů je podílet se na současných protestech, podporovat studenty a pracující v boji proti krajní pravici a nabízet radikální alternativu k současnému systému. Abychom posílili antifašistické levicové hnutí v Česku, musíme mobilizovat i mezi našimi kolegy na pracovištích, která dosud neprotestují, a pracovat na propojení studentského a odborového hnutí s pracujícími v sektorech, které zatím nebyly vládními reformami zasaženy, ale nevyhnutelně je to čeká. Více než kdy dříve má smysl organizovat se v hnutích, jako je Společně proti rasismu a fašismu, které se snaží propojit občanský sektor s odbory a antifašistickými aktivisty v boji proti krajní pravici, například v reakci na zmíněnou listopadovou konferenci o remigraci.

Nemůžeme však zůstat jen v defenzivě. Potřebujeme od základu změnit systém a ukázat, že jiný svět je možný. Právě to dělá Socialistická Solidarita. Přidejte se a pojďte tvořit změnu s námi!