Sudán
Jen málokterým událostem je věnována pozornost úměrně jejich dopadu na životy lidí. To platí obzvláště pro války v chudých oblastech světa. Příznačné je to i pro Súdán - zemi, jejíž obyvatelé jsou již po léta utlačováni naprosto brutálním způsobem. Dozvídáme se o tom jen sporadicky a útržkovitě, bez historických souvislostí a hlubší reflexe kolonialismu, jehož důsledky do velké míry stále prostupují z minulých století do dnešních dnů.
A pak na obrazovkách sledujeme Súdánce jako jednotlivce trpícího hrůzami páchanými armádou, kdesi v nejzazší pustině daleko od nás. Naše perspektiva však může být jiná spatříme-li Súdánce jako osobu, jejíž tělo je bez ustání mrzačeno systémem dotaženým do krajnosti, ve kterém žijeme my všichni. A pak následné volání po solidaritě nebude pouze voláním po empatii, ale voláním po zničení všech struktur a nástrojů útlaku. Tato solidarita však musí být chápána přísně internacionálně – nejen vůči lidem nám kulturně blízkým, ale především vůči těm, kteří nesou nejtvrdší důsledky současného uspořádání.
Dárfúr - region na západě Súdánu, jenž byl v období před britskou kolonizací dosti kulturně nezávislý a fungoval spíše na základě kmenového uspořádání, byl násilně připojen k tehdejšímu anglo-egyptskému Súdánu v roce 1916. Byť se jednalo o tzv. kondominium, tedy území, které je spravováno dvěma státy společně, vliv Egypta byl minimální, a to zejména po zahájení jeho okupace Brity. Pozornost britské nadvlády, a s tím spojené investice, byly cíleny především do strategických center – oblast Nilu, hlavního města Chartúmu a severu země. Důsledkem přirozeně bylo zvětšování rozdílů mezi jednotlivými regiony Súdánu. Obyvatelé Jihu a Dárfúru se cítili marginalizovaní jak z důvodu panující chudoby, omezenému přístupu ke zdravotnictví, školství i horšímu přístupu k vodě, tak z důvodu nedostatečné politické reprezentace na národní úrovni. To byl také důvod, proč byl stát vnímán jako nástroj vládnutí úzké elity z nilského severu.
Důsledkem bylo vypuknutí války Severu proti Jihu v roce 1955. Ani získání nezávislosti v roce 1956 nemělo vliv na započetí rozvoje jižních a západních regionů, spíše byl dosavadní vývoj utužován. Místní elity, dříve ve službách impéria, nyní převzaly kontrolu nad státem. Již od 40. let navíc nabývala na významu národnostní identita - hlavně v podobě arabského nacionalismu, který dosahoval svého vrcholu v 50. a 60. letech. To vedlo dalšímu napětí mezi regiony, neboť Dárfúr i Jih byly etnicky různorodé a obývalo jej mnoho nearabských skupin.
Konce války bylo dosaženo v v Addis Abebě v roce 1972 uzavřením dohody o autonomii Jihu. V 70. letech pak Jih však sužovala sucha a rozšiřováním pouští se zvyšoval tlak na pastevce a zemědělce. Zcela zásadní pak byl objev ropných nalezišť v jižním Súdánu, což podnítilo Sever k dalšímu úsilí o centralizaci moci. Autonomie Jihu byla nakonec zrušena a prezident Jaafar Nimeiri vyhlásil právo šária po celém Súdánu. Tento krok vyvolal obrovský odpor a 1983 vypukla Druhá válka Severu proti Jihu – mimořádně brutální a zničující válka, která trvala více než 20 let (1983-2005). K moci se v roce 1989 dostal, po úspěšně provedeném převratu, armádní důstojník Omar Al-Bashir. Pokračoval v islamizaci země a tvrdě potlačoval opozici. V té době v zemi krátce pobýval i Usáma bin Ládin, což spolu s počínáním režimu přispělo k jeho mezinárodní izolaci a americkým sankcím.
Pak se psal rok 2003. V zemi, jejíž historie je psána nesčetnými převraty, vypuklo povstání. Jeho centrem byl právě Dárfúr. Prezident Omar al-Bashir povolal k boji mimo armádu také milice známé pod jménem Janjaweed (volně přeloženo jako Ďáblové na koních). Obával se, že i on se stane obětí neloajálních velitelů armády - stejně, jako mnozí vůdcové Súdánu před ním. Tyto zprvu státem vyzbrojované složky prosluly svou krutostí, zabíjením civilistů a vyvražďováním i celých komunit, které byly považované za sympatizanty rebelů nezřídka pouze na základě etnické příslušnosti. Jejich nájezdy na koních a velbloudech dokonávaly zkázu po předchozím bombardování letectvem. Běsnění těchto jednotek stálo život statisíců lidí, vedlo k vysídlení miliónů a ke vzniku uprchlických táborů v Súdánu a sousedním Čadu.
Po silném mezinárodním tlaku a vyčerpání armády podepsaly obě strany v roce 2005 příměří a po referendu v roce 2011 vznikl Jižní Súdán. Tím však sever ztratil více než 75% ropných rezerv, přičemž ropa představovala hlavní zdroj státních příjmů. Následovala inflace a ekonomická krize a další povstání, z čehož pramenilo další posilování represivního aparátu.
V roce 2013 byly milice Janjaweed reorganizovány v Rapid Support Forces (RSF) a institucionalizovány. Prakticky pak fungovaly jako paralelní armáda vedle Sudanese Armed Forces (SAF). RSF se vyznačovaly loajalitou k prezidentovi Al-Bashirovi, dokázaly se také rychle přesouvat z místa na místo, a byly schopné operovat i v odlehlých oblastech. Velel jim Mohamed Hamdan Dagalo (přezdíván Hemedti), kterému se postupně podařilo ovládnout zlaté doly v Dárfúru. Jeho rodina kontrolovala těžbu, obchod i vývoz zlata. To se stalo nejdůležitější exportní komoditou, díky které byly RSF ekonomicky zcela nezávislé. RSF také nabyly na důležitosti také na mezinárodním poli – jejich bojovníci byli posílání do války v Jemenu na straně koalice vedené Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Postupně byl z RSF vybudován až jakýsi„paralelní stát".
Na konci roku 2018 se celou zemí rozšířily masové demonstrace. Hlavním požadavkem protestujících bylo předání moci civilní vládě a postupná demokratizace země. Velitelé obou armád se uvědomovali riziko pádu celého systému, pokud by nepopulární al-Bashir zůstal u moci. 11.4.2019, tedy po 30 letech vlády, byl al-Bashir zbaven funkce koordinovanou spoluprací RSF a SAF.
Nepokoje však neustávaly. 3.6.2019 RSF brutálně rozehnala protestující v Chartúmu. Desítky, možná i stovky jich bylo zabito, další byli zbiti, existují zprávy o mučení i znásilnění. Tento incident vyvolal velkou kritiku na mezinárodní scéně. Po týdnech napětí nakonec vznikl jakýsi kompromis, tzv. přechodná vláda, kdy část moci měli v rukou i civilisté. Hlavním problémem však byla snaha SAF i RSF ponechat si moc a autonomii, odmítaly spadat pod civilní kontrolu. Nakonec v říjnu 2021 provedly obě armády společně další převrat a civilní vládu svrhly.
Od té doby se však aliance dvou vojenských aparátů rozpadá. SAF v čele s Abdel Fattah al-Burhanem chtěli začlenit RSF pod jednu státní armádu, na což Hemedti nepřistoupil, neboť by tím ztratil moc. V dubnu 2023 vypukly v Chartúmu boje. RSF obsazovala části města, SAF na to odpovídala bombardováním a těžkou technikou. Začala občanská válka, která trvá dosud, od jara 2026 navíc došlo k další eskalaci.
Obě strany se v ní dopouští válečných zločinů, ze strany RSF jsou navíc i etnicky motivované. Obě armády také úmyslně blokují humanitární pomoc v situaci, kdy 24,6 milionu lidí trpí hladem a 2 miliony čelí hladomoru nebo jim hladomor reálně hrozí. Bylo zdokumentováno zotročování lidí, mučení, znásilňování a jiné sexuální násilí, také nucené vysídlování.
Byť se z letmého pohledu může zdát, že válka v Súdánu je pouze bojem dvou znesvářených armád, jak již bylo naznačeno výše, není tomu tak. Súdán je pro regionální velmoci velmi důležitý - je třetí největší zemí Afriky, přes jeho území vedou důležité tranzitní a migrační koridory propojující subsaharskou Afriku, Sahel, severní Afriku a Rudé moře, přičemž nejvýznamnější přístav ležící na jeho pobřeží, Port Sudan, přestavuje vstupní bránu do vnitrozemí Afriky z Indického oceánu. Dále disponuje ohromným nerostným bohatstvím (zlato, uran, chrom, nikl, ropa), které se zatím z většiny ještě netěží. Navíc je klíčový v regionální vodní politice, neboť kontroluje tok Nilu v délce cca 1500 km.
Do války je zapojeno mnoho jiných zemí. Hlavní podporovatel RSF jsou Spojené arabské emiráty (SAE). Jedním z důvodů je, že SAE jsou prominentním hráčem na trhu se zlatem. Za druhé RSF vyslaly vojáky do Jemenu bojovat po boku SAE a Saúdské Arábie. Je také zdokumentováno několik případů, kdy si lidé napojeni na RSF v Dubaji pořídili luxusní nemovitosti za miliony liber. Tato podpora má své důsledky i z hlediska mezinárodního práva, neboť Súdán na SAE již podal žalobu u Mezinárodního soudního dvora za spoluvinu na genocidě Masalitů. Na druhé straně SAF je podporován Egyptem, Čínou, Ruskem. Zcela specifická je pozice Etiopie, která se obává silného postavení SAF jako spojence Egypta, navíc mezi nimi trvá spor o pohraniční území al-Fashaga, nicméně RSF pro Etiopii zase představuje významné bezpečnostní riziko.
Z výše uvedeného můžeme vidět podstatný rys, který je pro nynější fázi války v Súdánu specifický. Již to není to válka, kterou se utlačovaní vzpírají svým utlačovatelům a bojují za své osvobození. Rovněž to není tvrdá reakce režimu na povstání, cena za disent. Je to nekonečná válka, kdy dva nejmocnější, nikým nekontrolovaní aktéři bojují proti sobě. To má zničující dopad na civilní obyvatelstvo. Hájí přitom pouze své vlastní mocenské a ekonomické zájmy a zájmy svých spojenců. Nicméně na obecné rovině nám Súdán může být příkladem toho, kam až může vést neomezená moc ekonomicky autonomních entit a rozpad státu, pokud neexistuje silná levicová alternativa.
Pokud však pátráme po příčinách této války, spatřujeme v nich relikty kolonialismu. Ten po sobě zanechal umělé státní hranice, které nerespektovaly ani historii ani etnicitu obyvatel. Některé národy pak byly rozděleny mezi více států, zatímco odlišné etnické a kulturní skupiny byly naopak násilně spojeny do jednoho státního celku. Koloniální správa navíc vytvořila místní privilegované vrstvy, které získaly politickou moc. To výrazně přispělo k nerovnoměrné distribuci prostředků a investic, ze kterých těžila pouze část obyvatelstva, zatímco životní podmínky těch na periferii zůstávaly trvale ubohé. Následné období dekolonizace nepřineslo nic jiného než pouhou transformaci stávajících řídících struktur do státního aparátu.
Pozice levice je jasná, její úkoly z ní vyplývající jsou však zřejmé méně. Jistě je nezbytné neustále upozorňovat na loupežnický charakter těchto válek. Stejně tak je důležité konfrontovat vlády konkrétních států s jejich podílem na prodlužování konfliktu. Součástí toho úsilí musí být i kritika států podporujících válčící strany, včetně požadavků na bojkot zboží pocházejícího ze SAE. Samozřejmostí je pak poukazovat na zájmy zbrojního průmyslu – produktu kapitalismu, který je sám živen zabíjením nevinných. To vše a mnohé jiné obnáší internacionální solidarita, která je hlavním pilířem našeho cíle - dosažení socialismu.