Zesláblý tyran

Kromě Venezuely se do hledáčku amerického prezidenta Trumpa a zejména ministra zahraničí Marca Rubia dostala i Kuba. Zatímco Venezuelu Trump obviňoval z pašování drog do USA, Kuba leží americkému mainstreamu v žaludku od svržení proamerického diktátora Fulgencia Batisty v roce 1959. Po únosu Madura a tím ztrátě venezuelské ropy se ekonomická situace na Kubě ještě zhoršila nad rámec toho, co způsobuje už více jak 60 let americká blokáda. Nově zveřejněná bezpečnostní strategie USA (listopad 2025) konec konců obnovuje tzv. Donroeovu doktrínu a v typickém Trumpově stylu o ní píše jako o Trumpově dodatku k Donroevě doktríně. Ta říká, že si USA vymiňují naprostou kontrolu na západní hemisférou, tedy nad celou oblastí Severní, Střední i Jižní Ameriky. To má zahrnovat nejen vytváření silných ekonomických vazeb, které mají být ve prospěch USA, ale také posílit vojenské kapacity nových spojenců tak, aby dokázali vojensky či policejně zasahovat v zájmu USA. Spojené státy si od toho slibují posílení národní bezpečnosti. A v této souvislosti má Kuba velký symbolický význam, protože je to stále místo, které se vzepřelo americké moci a doposud se nepodřídilo.

Samozřejmě bychom neměli mít žádné iluze o režimu, který na Kubě vládne. Zejména útoky na levicové a odborové aktivisty a celkové povaha režimu nejsou ničím, co by měli mít socialisté a socialistky jako vzor. V rámci rozsáhlé ekonomické transformace zavedla kubánská vláda balíček opatření známý jakoTarea Ordenamiento, který zahrnoval sjednocení dvojí měny spojené s prudkou devalvací a drastické škrty ve státních dotacích na základní zboží a služby. Tyto kroky sice měly za cíl stabilizovat hospodářství, ale v praxi vyústily v nekontrolovanou inflaci, dramatické zdražení životních nákladů a prohloubení nedostatku potravin a léků. Souběžně s těmito úspornými opatřeními dochází k cílenému rozšiřování soukromého sektoru a podpoře malého a středního podnikání, což vede k dalšímu kubánského systému k stále více soukromě-kapitalistickému, ačkoli dnes hrají dominantní roli armádní špičky a technokraté ovládající klíčová odvětví, jako je cestovní ruch.

I přes past v Íránu, kterou si samy Spojené státy nastražily, zůstává Kuba v hledáčku Trumpa a ostatních. Ostatně sám americký prezident se nedávno vyjádřil svým neopakovatelným stylem: „Kuba ostatně brzy padne… Tak moc chtějí uzavřít dohodu…Chtějí uzavřít dohodu, a tak tam pošlu Marca (Rubia) a uvidíme, jak to dopadne. Teď se na to opravdu soustředíme. Máme spoustu času, ale Kuba je připravená – po 50 letech… a díky mně mi spadla přímo do klína, spadla, ale přesto mi spadla přímo do klína. A daří se nám velmi dobře.“

Íránská past

Jenže situace Spojených států je úplně jiná. Po loňských úderech na Teherán tvrdil Trump, že jeho mise, tedy zabránit Íránu v získání jaderných zbraní, byla úspěšná. Nový únorový útok, který začal tvrzením, že Írán je stále jadernou hrozbou, s proměnil ve skutečnou ponižující porážku. Střídání vysvětlení a hledání dalších důvodů se překrývalo s izraelským úderem na Libanon a pokračující etnické čištění Gazy a nově také útoky na Západní břeh. Ani po více jak dvou a půl měsících bombardovaní se nezdá, že by USA dosáhly jakýchkoli svých cílů. Nebyla předána kontrola na klíčovým Hormuzský průlivem, ani nedošlo k dohodě ohledně obohacování uranu, ani nepadl íránský režim. Největší vojenská mocnost byla ponížena. Navíc s narušením proudu zboží přes Hormuzský průliv se globální otřesy přenesly i do USA, kde začaly prudce stoupat ceny pohonných hmot. Tím se náklady Trumpova rozhodnutí přenesly na obyčejné Američany a spolu s nejasným koncem tohoto tažení ohrožují výsledek republikánů v podzimních volbách. A v samotné oblasti Perského zálivu si místní američtí spojenci začínají uvědomovat, že spoléhat se čistě na USA je špatné. Na jejich území pak dopadají íránské rakety a drony a USA s tím nejsou schopny nic dělat. Saudská Arábie začala s diplomatickou ofenzivou na vytvoření „paktu o neútočení“ v oblasti Perského zálivu, který má samozřejmě ochránit především obchodní cesty, ale také turistický a obchodní ruch, který je poslední válkou citelně zasažen.

Přeskupující se imperialismus

Co stojí za Trumpovou politikou, ať už jde o Blízký východ nebo Evropu? Trumpova politika není, jak můžeme mít dojem ze zpráv, chaosem, který vytváří bláznivý stařec a jeho fanatické okolí. Ačkoliv Trump a MAGA hnutí mají jistě vliv na to, jak přesně je politika USA prováděna doma i v zahraničí, je to zejména postavení USA jakožto upadající vůdčí imperialistické velmoci, které vysvětluje z pohledu ekonomické geopolitiky, proč se USA chovají tak, jak se chovají.

Spojené státy vyšly z Druhé světové války jako hlavní velmoc globálního Západu a během studené války vytvořily mezinárodní řád, který Alex Callinicos nazývá institucionalizovanou formu liberálního kapitalismu, která slouží především k udržení a rozšíření americké globální hegemonie. Tento systém umožnil USA sjednotit vyspělé kapitalistické mocnosti v západní Evropě a Japonsku, přičemž Washington v tomto uspořádání vystupuje jako centrální manažer globálního finančního a politického dění. Na rozdíl od předchozích koloniálních impérií, která byla založena na přímém zabírání území, se tento americký model opírá o takzvaný imperialismus „otevřených dveří“, jehož cílem je vytvoření otevřených globálních trhů. Takto nastavený řád umožňuje americkému kapitálu a zboží volně proudit do celého světa, čímž americké korporace získávají dominantní postavení díky své vysoké produktivitě a organizační vyspělosti.

Zde je dobré si zdůraznit, že v marxistickém pojetí není imperialismus jen nějaké válečné šílenství, ale jako kapitalistický systém soupeření, vykořisťování a nadvlády. Pro jeho současnou podobu jsou klíčové dvě charakteristiky. Tou první je klasické propojení státu a velkých korporací tak, že stát svou vojenskou a politickou silou pak prosazuje jejich zájmy. V tomto směru už analyzovali imperialismus marxističtí teoretici jak Lenin, Rosa Luxemburg, Bucharin a další. Nepokrytě o tomto propojení píše i výše zmíněný dokument americké vlády, ve které se říká: „Úspěšná ochrana naší západní polokoule si rovněž vyžaduje užší spolupráci mezi vládou USA a americkým soukromým sektorem. Všechny naše velvyslanectví si musí být vědomy významných obchodních příležitostí ve svých zemích, zejména pak velkých vládních zakázek. Každý úředník vlády USA, který s těmito zeměmi komunikuje, by měl chápat, že součástí jeho práce je pomáhat americkým firmám v konkurenčním boji a dosahování úspěchů.“

Druhým klíčovým prvkem tohoto řádu je jeho regulace prostřednictvím mezinárodních institucí, které USA buď přímo ustavily, nebo v nich hrají rozhodující roli, jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka či Světová obchodní organizace. Tyto organizace slouží jako nástroje k prosazování tržní disciplíny a řízení mezinárodního finančního systému. Vojenský pilíř tohoto uspořádání představuje především NATO a další aliance, které zajišťují americkou vojenskou převahu, jež je nezbytná pro stabilitu a vynucování pravidel celého systému. Celý tento aparát je ideologicky zaštítěn konceptem liberálního internacionalismu.

Ideologie

Co se máme pod takovým pojmeme představit? Je to soubor idejí, které dělí svět na náš, demokratický a ten druhý, vesměs autoritářský, nedemokratický, nebo rovnou totalitní. Toto dělení má za cíl delegitimaci geopolitických rivalů USA, zejména Číny a Ruska, a upevnění ideologické kontroly nad spojenci. Proto zde existuje tak silné přesvědčení většiny medií a politiků, že válka na Ukrajině je „správnou“ válkou, kterou máme podporovat a v Kremlu sedí autoritář, se kterým nelze diskutovat. Válka na Ukrajině je prezentována jako konflikt, který začal kvůli zlovolnosti kremelského pána, zatímco šlo o dlouhodobé soupeření mezi ruským a západním vlivem. Tomu západnímu dala revoluce na Majdanu šanci připojit zemi k EU a USA, což vyvolalo v Moskvě reakci bezpečnostního aparátu a začal se odvíjet dobře známý příběh o podpoře separatistů na východě a obsazení Krymu.

Stejně jako v případě útok na Irák před více jak 23 lety, ani v současnosti nesmíme vytrhávat rusko-ukrajinskou válku ze souvislostí globálních ekonomických vztahů. Saddám Husajn byl jistě zavrženíhodný diktátor. Sám byl v 80. letech podporovaný USA v boji proti Íránu. To však nebránilo, a zcela správně, protestům proti válce, která měla za cíl přebudovat Blízký Východ a vytvořit USA loajální stát, který ji navíc umožní levně těžit ropu. Válka na Ukrajině také není žádnou válkou za svobodu, ale důsledkem konkurencemi mezi jednotlivými imperialismy.

Důsledkem toho, že marxistická analýza klade důraz na pojem konkurence v klasické teorii imperialismu je ten, že imperialismus existuje pouze v množném čísle, jako boj o nadvládu mezi soupeřícími mocnostmi. Výjimkou bylo období americké hegemonie po druhé světové válce a do začátku milénia, které vedlo ke vzniku výše zmíněných institucí, v rámci níž fungoval liberální řád mezistátní spolupráce – a ten je nyní v krizi. Trumpova administrativa používá svou stále obrovskou vojenskou, ekonomickou i institucionální sílu k transakčnímu obchodování a vydírání spojenců i dalších států. Protekcionismus na straně USA ale zároveň oslabuje tržně-liberální řád mezinárodních institucí, jako je Světová obchodní organizace, které jsou postaveny a odbourávání cel, nikoli na jejich zavádění.

A nakonec je tu Čína, která dává jasně najevo, že nehodlá být ničím méně než rovnocennou mocností vedle USA. Její podpora Rusku a rozvoj Hedvábné stezky a expanze do Afriky spolu s projektem BRICS vytváří konkurenční mezinárodní uspořádání vůči Západu. Zatímco USA mají problém s Íránem a jeho vzdorem, Čína má stejný problém s Taiwanem a jeho vzdorem. Írán i Taiwan jsou přitom klíčové pro globální výrobní řetězce. Ten první, kvůli již zmíněným surovinám, které putují přes Hormuz, ten druhý kvůli výrobě pokročilých mikročipů. Na Taiwanu se vyrábí až 90 % veškeré světové produkce těch nejpokročilejších z nich. Soupeření Číny s USA a jejich spojenci tak bude hlavním rysem následujících let včetně snahy nás přesvědčit, že vojenské výdaje jsou v tomto směru nejlepší investice. Opak je pravdou, v tomto závodě můžeme vyhrát jen tehdy, pokud zcela odmítneme logiku geopolitické soutěže. To se může stát ale jen v systému, který klade důraz na lidské potřeby, a ne na zájmy velkých bank a korporací.