Zimmerwald: Socialisté a válka

Ruská vojenská agrese vůči Ukrajině. Izraelská vyhlazovací válka v Gaze. Americká intervence ve Venezuele a energetická blokáda Kuby. Americký a izraelský útok na Írán a široký konflikt na Blízkém východě. Během pouhých několika málo let se náš svět propadl do stavu, který můžeme označit za globální imperialistickou válku.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se pouze obnovilo bipolární uspořádání studené války s horkými proxy konflikty ve třetím světě. Proti sobě opět stojí zdánlivě dva bloky – západní v čele s USA, zahrnující země NATO či Izrael, a východní s Ruskem a jeho spojenci (ke kterým patří Írán či KLDR, které mu dodávají drony nebo vojáky k válce na Ukrajině). Mocná Čína stojí prozatím stranou tohoto konfliktu, je však možné, že se v dohledné době rozhodne využít globálního chaosu k invazi na Taiwan, který si dlouhodobě nárokuje.

Ve skutečnosti má svět mnohem blíže multipolárnímu systému s pouze dočasnými účelovými aliancemi, jaký zde existoval v období obou světových válek. Americký prezident Trump zcela bezprecedentně vznesl územní nároky vůči svým dosavadním euroatlantickým spojencům, ať už jde o dánské Grónsko či rovnou celé území Kanady; podporou pravicových populistů se snaží rozbít projekt evropské integrace, protože Evropská unie představuje pro USA vážnou ekonomickou konkurenci. Osud Evropy začíná být USA lhostejný, místo ní se budou soustředit na imperialistický konflikt v Tichomoří s Čínou (ve srovnání s níž je Rusko jen upadající pseudovelmocí a v budoucnu se zřejmě stane spíše jejím vazalem). To vše je navíc podobně jako v první polovině 20. století prodchnuto od té doby nebývalým nárůstem nacionalismu a fašizací; Trump si svou nechutnou šovinistickou rétorikou a potlačováním práv LGBT vůbec nezadá s Vladimirem Putinem.

Přesto většina evropských politiků dosud nedokázala opustit blokové myšlení studené války, kdy příslušnost k tomu či onomu bloku stojí nad mezinárodním právem. Zatímco ruská agrese vůči Ukrajině se u nich setkala se spravedlivým odsouzením, obdobnému porušování cizí státní suverenity a páchání válečných zločinů ze strany USA a Izraele se vesměs dostává slepé podpory. Americká intervence ve Venezuele, při které byl unesen prezident suverénního státu, při tom byla ukázkou toho, jak mohla podle původního ruského plánu vypadat „speciální operace“ na Ukrajině v roce 2022, pokud by se zdařila; útok na Írán, při kterém byli vrcholní státní představitelé rovnou zavražděni společně s tisíci nevinných civilistů, se jí naopak podobá podceněním vojenských kapacit a odhodlanosti nepřítele. Dlouhodobá podpora izraelského kolonialismu a jeho genocidních zvěrstev v Palestině je pak zpochybněním samotného principu univerzality lidských práv, včetně práva na život, které palestinští Arabové zjevně nemají, protože nejsou vnímáni jako lidské bytosti. Kdokoli se odváží kritizovat takováto porušování mezinárodního práva, je v duchu propagandy označován za podporovatele Madura, ajatolláha, Hamásu či rovnou Putinova Ruska a diskuze je tak odvedena zcela jinam. Smutným symbolem tohoto blokového vidění světa byly u nás vlajky Ukrajiny a Izraele vyvěšované vedle sebe na veřejných budovách – vyjádření podpory obětem jedné vyhlazovací války a pachatelům druhé.

Podobné ideologické zmatení však existuje i na levici. Po 2,5 letech probíhající genocidy v Gaze se demonstrací na podporu Palestiny v Česku odváží účastnit stále jen pár stovek statečných, zatímco zbytek levice se ke kritice Izraele přidává jen pomalu a opatrně (situace je však stále lepší než v sousedním Německu, kde část anarchistů místo palestinských vlajek vylepuje nálepky Fuck Hamas). Největší rozpaky však mezi českou levicí vzbudil dosud neujasněný postoj k válce na Ukrajině. Na jedné straně jsou zde kremlofilové, kteří při svém odporu k americkému imperialismu nalezli (opět v duchu blokového myšlení) přijatelnější alternativu v imperialismu ruském a Putinův režim i jeho agresi omlouvají. Na druhé straně jsou pak ti, kteří při podpoře spravedlivého ukrajinského národněosvobozeneckého boje zcela přehlíží rozměr imperialistického soupeření, kdy západní země nepodporují Ukrajinu z dobroty srdce, ale hrdinské sebeobětování milionů mladých Ukrajinců jim slouží spíše k ochraně panství západního kapitálu. Zatímco v případě amerických imperialistických agresí v Iráku a jinde byl postoj radikální levice ideologicky jasný a vedl k boji proti establishmentu, nyní jako bychom se v rámci mocenských bloků najednou nečekaně ocitli na správné straně barikády a nevěděli, co si počít. Obzvlášť nelehká je otázka dodávek zbraní, které na obou stranách vždy budou sloužit jen k vraždění obyčejných lidí – příslušníků pracující třídy.

Jakkoli současné běsnění Donalda Trumpa ulehčilo anti-imperialistickou argumentaci, je potřeba se k těmto otázkám stále vracet a ujmout se nevděčného úkolu teoreticky vyjasnit postoj socialistů k válce. V tom nám může pomoci i historický exkurz do doby 1. světové války (kterou ostatně bezvýsledná zákopová jatka na Ukrajině silně připomínají), kdy otázka postoje k válce způsobila historický rozkol mezi reformistickou a radikální levicí, a kdy krize způsobená světovým imperialistickým konfliktem zároveň otevřela příležitost k revoluční změně společenského systému.

Z každého póru krev a špína

Často slýcháme, že osobnosti jako Vladimir Putin či Donald Trump jsou prostě šílenci. Evropští politici pokládají Trumpa jen za určitý nepříjemný výstřelek dějin a toužebně očekávají konec jeho funkčního období, kdy se svět snad konečně vrátí zase zpět do „normálu“ – světové uspořádání bez americké hegemonie si zkrátka pořád nedokážou představit. Ve skutečnosti však Trump i Putin svou psychickou labilitou pouze naplno odkryli obludnou podstatu imperialismu, která se v různé podobě projevuje již dlouhá desetiletí.

Pojem imperialismu není žádným ideologickým přežitkem. Expanzionistická impéria existovala v lidských dějinách samozřejmě vždy, pojem imperialismu se však začal používat až od druhé poloviny 19. století (éra známá též jako období „nového imperialismu“) pro popis stavu, kdy se v rozvinutém kapitalismu propojují ekonomické zájmy kapitalistů s geopolitickými zájmy států. To není žádný marxistický výmysl, s touto teorií poprvé přišli kritičtí liberální ekonomové jako John Hobson. Zákonitým důsledkem akumulace kapitálu je, že malé a střední firmy na místních trzích musí postupně ustoupit větším kapitálům a trhy jsou postupně ovládnuty několika málo velkými korporacemi, které jsou čím dál více napojeny na politiky a jejich prostřednictvím i na státní instituce. Tento klientelismus není ve své podstatě poháněn jen korupcí, ale i společnými zájmy na mocenské a ekonomické stabilitě – každý stát je závislý na průmyslové základně (od které se odvíjí zaměstnanost, fungující infrastruktura či vojenské kapacity), kterou v kapitalismu drží pevně v rukou kapitalisté. Demokracie je deformována, protože bez financování kampaně ze soukromých zdrojů nemá žádný politický subjekt reálnou šanci uspět ve volbách.

Tlak konkurence nutí jako „vnější donucovací zákon“ kapitalisty neustále rozšiřovat odbytiště a hledat levné zdroje surovin a pracovní síly – v průmyslově rozvinutých zemích tak zmíněné provázání byznysu se státní mašinérií vede k imperialistické expanzi, jejímž cílem je v primitivní podobě rozšíření surovinové základny (například nalezišť ropy a dalších nerostných surovin), v pokročilejší pak i ovládnutí trhů ve vyspělých oblastech. Střetávání mocenských zájmů samozřejmě vede k válkám mezi imperialistickými státy. Mohou existovat období relativní mocenské a ekonomické rovnováhy, když je však tato rovnováha mezi státy a kapitály vychýlena (typicky například nástupem nové rozvíjející se mocnosti), vypukají konflikty o nové přerozdělení světa. Na konci období „nového imperialismu“ na začátku 20. století dosáhl svého historického vrcholu kolonialismus, když v roce 1914 tvořily kolonie polovinu zemské pevniny (jen samotné britské impérium zabíralo její ¼). První světová válka jako první globální imperialistický konflikt byla výsledkem mocenské nerovnováhy mezi rozsáhlými koloniálními říšemi (Britské impérium, Francie) a průmyslově rozvinutým Německem, které coby teprve nedávno sjednocený stát disponovalo jen minimem kolonií. Německé válečné požadavky načrtnuté v tzv. zářijovém programu mohou posloužit jako názorný příklad imperialistických cílů – zahrnovaly nejen rozšíření koloniální držav v centrální Africe (tzv. Mittelafrika) a loutkové nárazníkové státy na východě Evropy, ale i vytvoření jednotného ekonomického prostoru Mitteleuropa na území většiny evropského kontinentu, čímž by si Německo zajistilo ovládnutí evropských trhů.

První světová válka přinesla také do té doby nevídaný výbuch nacionalismu a šovinismu, který v mnohém předznamenal tragédie 2. světové války. Z imperialismu profitují především konkrétní kapitalisté, pro samotné imperialistické státy a jejich obyvatele představuje rozsáhlé imperiální panství spíše jen zátěž, jak jsme mohli názorně sledovat u bývalých koloniálních mocností. K ospravedlnění imperialismu proto od 19. století slouží systematicky pěstovaný nacionalismus a rasismus projevující se pocitem kulturní nadřazenosti (například „šíření pokroku“ v koloniích). Stejně tak sloužil a slouží k ospravedlnění vysokých nákladů na zbrojení a lidských obětí ve všech imperialistických konfliktech od obou světových válek až po dnešek. Za velkými slovy o boji za vlast, národ, či kulturu jsou ve skutečnosti skryty imperialistické zájmy, pro které jsou posíláni obyčejní lidé na válečná jatka. To samé bohužel často platí i o povýšeneckých slovech o šíření hodnot svobody či demokracie, v jejichž jménu byla vedena nejedna imperialistická válka.

Jak napsal již Karel Marx: „Kapitál čiší od hlavy až k patě, z každého svého póru krví a špínou.“

První světová válka

První světová válka byl první velký typicky imperialistický konflikt. Označovaní Německa za jejího hlavního viníka je pouhým výkladem historie vítězi (kteří ustanovení o německé vině nadiktovali i do Versailleské smlouvy). Dnes s odstupem více než sto let je již všeobecně přijímáno, že šlo o globální imperialistický konflikt, ve kterém nelze dost dobře sympatizovat ani s jednou z válčících stran. Britské impérium a Francie dovolávající se v Evropě obrany demokracie a svobody byly hnusné koloniální říše, pod jejichž nadvládou trpěly miliony lidských bytostí. Pohoršují-li nás německé plány na nové politicko-ekonomické uspořádání Evropy, musí nás stejně tak pohoršovat například plány západních mocností na rozparcelování Blízkého východu po porážce Osmanské říše, které vyvrcholily ostudnou Sykes-Picotovou dohodou. V roce 1914 se Německo rozhodlo využít sarajevského atentátu a konfliktu na Balkáně ke změně mocenského uspořádání v Evropě, proti němu zde však stálo carské Rusko s vlastními mocenskými zájmy (obalenými rouškou panslavismu), kterému poskytly západní mocnosti okamžitě záruky pomoci; Německo, jehož vojenské plány byly v očekávání války na dvou frontách založeny na bleskovém úderu na západě, tím bylo akcelerováno k zahájení války.

Celou Evropu zasáhlo nacionalistické šílenství – v Berlíně, Londýně, Paříži i dalších metropolích se odehrávaly totožné výjevy jásajících davů nadšeně oslavujících vypuknutí války (pro toto nadšení se v Německu ujal pojem Augustuserlebnis – „duch srpna 1914“). Předák francouzských socialistů Jean Jaurés, který na stránkách časopisu L’Humanité vystupoval proti válce a vyzýval k diplomatickému řešení, byl v pařížské kavárně zastřelen francouzským nacionalistou – francouzský soud jeho vraha později osvobodil. Na obou stranách panovala představa, že nadešel čas konečného zúčtování, kdy budou jednou provždy vyřešeny všechny mezinárodní spory (Válka, která ukončí všechny války, jak zněl název knihy britského spisovatele H.G. Wellse).

Pro celé období války v letech 1914 – 1918 pak byla pro obě strany typická stejná neochota k jakýmkoli ústupkům v územních požadavcích i stejně debilní víra ve vojenské řešení a frontální útoky, která proměnila konflikt v déle než 4 roky trvající jatka. Patová situace zákopových bojů změnila válku ve válku opotřebovávací, ve které byly miliony mladých mužů posílány na smrt za cenu prakticky nulových územních zisků – tento pověstný „mlýnek na maso“ měl podobu až jakéhosi industriálního procesu. Válečných zločinů zakázaných Haagskými konvencemi se dopouštěly obě strany, ať už šlo o používání bojových plynů, námořní blokádu dodávek potravin i léků či bombardování civilních cílů.

Selhání levice

Již Komunistický manifest z roku 1848 obsahoval klíčovou myšlenku, že proletář nemá vlast (jen své okovy). Protože hlavním nepřítelem všech pracujících je nadnárodní kapitál, i jejich osvobození může být dosaženo pouze společným bojem všech vykořisťovaných lidí různých národů – jejich jednota musí stát nad národní jednotou. Uměle podněcovaný nacionalismus a xenofobie jsou jen nástroji k rozbití jednoty pracující třídy. Socialisté proto kategoricky odmítají veškeré války mezi státy a národy, které vždy slouží jen imperialistickým zájmům a jejich oběťmi jsou vždy pouze obyčejní lidé z pracující třídy na obou stranách. Jedním z nejznámějších hesel se stal slogan německé SPD, jehož autorem byl Wilhelm Liebknecht (otec Karla Liebknechta) – „Tomuto systému nedáme ani jednoho muže, ani jeden groš!“. Samotná 2. internacionála socialistických stran založená v roce 1889 měla tyto internacionalistické zásady ve stanovách.

Když však v roce 1914 vypukla první světová válka, přidala se drtivá většina evropských socialistů k všeobecnému nacionalistickému šílenství a navzdory zásadám internacionalismu podpořila válečné úsilí svých národních vlád. Německá SPD, která byla nejsilnější parlamentní stranou, se rozhodla pro zastavení politického boje a vyslovila loajalitu německé vládě (jmenované v Německé říši neomezeně císařem bez ohledu na parlament) v rámci tzv. Burgfreidenspolitik („politika hradního míru“); francouzští socialisté obdobně vstoupili do Union Sacrée (Svaté unie) s pravicovými konzervativními a liberálními stranami. 4. srpna tak schválili němečtí sociální demokraté v Reichstagu válečný úvěr německé vládě, zatímco jejich francouzští soudruzi hlasovali ve stejný den v Národním shromáždění pro udělení mimořádných pravomoci francouzské vládě pro vedení války. 8. srpna je následovali i britští labouristé v hlasování pro zmocňovací zákon. Druhá internacionála se tak během pár dnů fakticky rozpadla (v prvních válečných letech se konaly absurdní „internacionalistické“ konference zvlášť u socialistů ze zemí Dohody a ze zemí Ústředních mocností, než v roce 1916 formálně zanikla) a socialisté nakonec vydali imperialistickému systému miliony mužů i grošů. Nebyli však sami – například i anarchista Kropotkin ve svém britském exilu později podpořil válečné úsilí zemí Dohody proti německému militarismu (čímž coby „menší zlo“ podpořil militarismus britský, francouzský a paradoxně i ruský).

Co však vedlo k této historické zradě socialistického hnutí? Šlo o první z dlouhé řady omylů a selhání sociálnědemokratického reformismu. Silné dělnické hnutí pro sebe na konci 19. století vybojovalo ústupky v podobě sociálních a demokratických reforem, což dalo vzniknout představám o tom, že kapitalismus půjde postupně reformovat. Panovala naivní představa, že s postupným rozšířením všeobecného rovného volebního práva může být společenské změny dosaženo prostě volebním vítězstvím socialistických stran, které reprezentovaly zájmy pracujících představujících drtivou společenskou většinu. Vedle vyložených revizionistů jakým byl Eduard Bernstein, který úplně odvrhl marxistické revoluční teze, se stranický mainstream v německé SPD kolem Karla Kautskyho přiklonil ke strategii postupného prosazování sociálních výdobytků a vyčkávání s revolucí na vhodný okamžik, až se kapitalismus začne hroutit. Reformismus se tak stal ideologií pasivního očekávání, která se ze všeho nejvíce obává vyprovokování předčasného střetnutí s vládnoucím řádem. Revoluční étos byl oportunisticky opuštěn v zájmu prosazení stranického programu a sociálnědemokratičtí politici se namísto podpory dělnických bojů začali soustředit na parlamentní politiku. Výsledkem byla integrace strany do systému buržoazní demokracie a vznik zkorumpované vrstvy profesionálních stranických a odborových funkcionářů, kteří mají fakticky stejný zájem na stabilitě a imperiální moci státu jako vládnoucí třída.

Kdykoli se vládnoucí třídy ocitají v ohrožení svého panství, vyvolávají politické krize. Historické vítězství německé SPD v parlamentních volbách v roce 1912 bývá historiky uváděno jako jeden z hlavních faktorů, proč se konzervativní kruhy v Německu rozhodly rozpoutat světovou válku. Již v tomto roce diskutoval císař s vojenskými představiteli o tom, že válka vedoucí ke změně geopolitického uspořádání je neodvratitelná a hrozba rozvratu vládnoucího řádu socialisty byla dalším důvodem, proč obrátit pozornost od vnitropolitických témat ke stupňování mezinárodního napětí. Vybičovaný nacionalismus a šovinismus připoutal po celé Evropě socialistické strany do národních front s pravicovými stranami pod praporem defensismu, kdy je společným nejvyšším cílem obrana vlasti; socialistické strany přerušily politický boj a i odbory se zavázaly nepodnikat stávky. Tím započala dlouhá historie omylů sociálních demokratů a jejich zrad zájmů pracujících. A zároveň tím začal rozštěp levice na sociální demokraty a radikální socialisty.

Zimmerwaldské hnutí

Proti válce vystoupily v roce 1914 jen nepočetné skupinky evropských socialistů. Ruští bolševici stavěli od počátku proti defensismu revoluční defétismus, tj. přáli si vojenskou porážku Ruska jako cestu ke svržení carského režimu a revoluční změně společnosti. Jejich vedení se však nacházelo v emigraci (Lenina ve švýcarském exilu inspirovalo vypuknutí světové války ke studiu imperialismu, které shrnul ve spise Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu) a vliv strany na společenské dění v Rusku byl malý. Dalším případem byla srbská sociálnědemokratická strana SSDP – vzdor tomu, že Srbsko bylo první obětí vojenské agrese ze strany Ústředních mocností, odmítli její poslanci v parlamentu (které měla strana však jen dva) hlasovat pro válečné půjčky s poukazem na to, že je Srbsko jen hříčkou v imperialistické válce mezi světovými mocnostmi.

Nejvlivnější skupinou protiválečných socialistů tak byl svaz Spartakovců uvnitř německé SPD ustanovený v reakci na ostudné hlasování 4. srpna z iniciativy Rosy Luxemburgové původně jako Skupina Internacionála, ke které se záhy připojili Karl Liebknecht či Clara Zetkinová. Luxemburgová se věnovala teorii imperialismu již před válkou (Akumulace kapitálu, 1913) a před jejím vypuknutím byla odsouzena k trestu odnětí svobody za podněcování vojáků k odmítání vojenské služby, většinu války tak strávila střídavě ve vězení (v roce 1915 zde napsala pamflet Krize sociální demokracie vydaný pod pseudonymem Junius). I Karl Liebknecht se projevil jako odvážný buřič, když ve svých veřejných projevech a článcích přesvědčoval pracující o tom, že „hlavní nepřítel je doma“ a nikoli na druhé straně zákopů, nejvíce je pak spojen se slavným heslem Válku válce! Není divu, že i Liebknecht byl navzdory své poslanecké imunitě nakonec v roce 1916 zatčen (poté, co na demonstraci 1. května provolával: „Pryč s válkou! Pryč s vládou!“) a odsouzen k vězení. Jeho jméno však tajně kolovalo mezi německými vojáky na frontě jako symbol naděje.

První podnět k obnovení internacionály daly konference mládežnických organizací a feministická socialistická konference žen zorganizovaná z iniciativy Clary Zetkinové v roce 1915. 5. - 8. září 1915 se pak na konferenci v Zimmerwaldu sešli nepočetní představitelé evropských socialistických stran (38 delegátů z 10 evropských zemí), kteří odmítali válku jako imperialistický konflikt. Byla zorganizována z iniciativy socialistů ze Švýcarska a Itálie (italská PSI se v roce 1915 postavila proti vstupu Itálie do války, což mj. vedlo k odchodu Benita Mussoliniho, tehdejšího šéfredaktora stranického časopisu Avanti!, který vstup do války podporoval) a mezi její účastníky patřili mj. delegáti německých Spartakovců a exilových ruských socialistů. Za místo konání byl zvolen horský hotel v malé švýcarské vesničce Zimmerwald, kde se delegáti vydávali za společnost ornitologů; Trockij vtipně poznamenal, že se všichni evropští internacionalisté vešli do čtyř dostavníků.

Účastníci konference se rozdělili na většinové umírněné křídlo a menší radikální křídlo představované hlavně bolševiky v čele s Leninem (Trockij, který v té době lavíroval mezi bolševiky a menševiky představoval pomyslný střed). Zatímco většina delegátů se spokojila s umírněnými požadavky volajícími po ukončení války a obnovení internacionály, radikálové požadovali zakomponovat do manifestu výzvu k přeměně imperialistické války ve válku občanskou s cílem svržení kapitalistického systému. Lenin ve svém spise Socialismus a válka odmítl buržoazní pacifismus s tím, že návrat k míru by byl pouze návratem k dosavadním poměrům, které daly vzniknout válce; mezinárodní konflikt vždy skončí pouze nástupem nového mocenského hegemona a systém, ve kterém vznikají války, zůstane zachován. Je proto potřeba změnit celé toto uspořádání, k čemuž se v tehdejší krizi naskytla historická příležitost. Tato „občanská válka“ jako vyústění třídního boje je podle Lenina jediným spravedlivým typem války, protože pouze světová socialistická revoluce může přinést trvalý mír. Je proto nejlepším způsobem boje proti válce.

Konference v Zimmerwaldu nakonec přijala manifest v umírněnější verzi vyzývající k ukončení války a k třídnímu boji. Byl vytvořen také orgán nově vzniklého zimmerwaldského hnutí – Mezinárodní socialistická komise (ISC) se sídlem v Bernu, jejímž předsedou se stal švýcarský socialista Robert Grimm. V následujících letech byly uspořádány další konference ve švýcarské vsi Kienthal (1916) a ve Stockholmu (1917), kam se v roce 1917 přesunulo sídlo ISC, aby bylo blíže revolučnímu dění v Rusku.

Radikálové kolem Lenina, ke kterým patřil například polsko-německý socialista Karl Radek, vytvořili frakci „zimmerwaldské levice“, vydávající krátce časopis Der Vorbote (Předzvěst). Ta se stala zárodkem pozdější 3. internacionály. S trochou nadsázky řečeno měl Lenin možná pozoruhodný dar štěpit, vytvářet opozici v rámci opozice. Na druhou stranu se bolševikům pod jeho vedením podařilo to, co do té doby žádné jiné revoluční organizaci, tj. uskutečnit úspěšnou socialistickou revoluci. Jejich dějinný příklad ukazuje, že namísto marných pokusů o sjednocování levice je možná úspěšnější strategií pevně trvat na ideologických principech.

Válku válce!

S pokračující válkou se množily případy protiválečného vystoupení vojáků i pracujících. Již na první válečné Vánoce v roce 1914 došlo na různých místech fronty k tzv. „vánočnímu příměří“, kdy vojáci na obou stranách fronty spontánně zastavili boje a společně slavili vánoční svátky – setkávali se v území nikoho, kde spolu přátelsky hovořili, vyměňovali si drobné dary a dokonce spolu sehráli i fotbalová utkání. Šlo o úžasný projev lidskosti a vzájemné solidarity obyčejných lidí poslaných bojovat proti sobě za cizí imperialistické zájmy. Mezi veliteli vyvolaly tyto spontánní projevy oprávněné obavy a další „sbratřování s nepřítelem“ pak bylo krutě trestáno, takže se v dalších letech v podobné míře již neopakovalo.

K prvním velkým protiválečným vystoupením dělníků začalo docházet až později. V Německu se první velká dělnická stávka uskutečnila 28. června 1916 na protest proti již zmíněnému uvěznění Karla Liebknechta na prvomájové demonstraci. Zúčastnilo se jí přes 50 tisíc dělníků z Berlína a tisíce z dalších měst.

Docházelo i k aktům individuálního terorismu, jakým byl například úspěšný atentát na rakouského předsedu vlády von Stürgkha 21. října 1916, který spáchal syn předsedy rakouské sociálnědemokratické strany Friedrich Adler na protest proti autoritářské formě vlády, cenzuře a perzekuci protiválečných aktivistů. Jeho osamocený čin však nemohl na průběhu války nic změnit.

Revoluční situace nakonec nazrála v roce 1917. Dlouhodobé strádání civilního obyvatelstva trpícího v důsledku válečné situace nedostatkem potravin a uhlí na vytápění domácností (ve většině zemí musel být zaveden přídělový systém) ještě prohloubila mimořádně tuhá zima na přelomu let 1916/1917, známá v Německu též jako „tuřínová zima“ (protože civilní obyvatelstvo bylo při nedostatku brambor odkázáno na konzumaci brukvovité zeleniny).

V březnu (dle juliánského kalendáře v únoru) vypukla revoluce v Rusku, kde spolu se zhoršující se hospodářskou a sociální situací sílil odpor k autokratickému carskému režimu brzdícímu veškeré pokusy o politické reformy. Od začátku března stávkovali dělníci v petrohradských Putilovových strojírenských závodech, na Mezinárodní den žen 8. března pak uspořádaly textilní dělnice v Petrohradě masovou demonstraci, která přerostla v lidové nepokoje a během několika dní se ke stávce připojilo až 250 tisíc pracujících. Policie a armáda proti protestujícím v ulicích brutálně zasáhly (během pouličních bojů bylo zabito přibližně 1400 lidí), vojáci odmítající plnit rozkaz ke střelbě se však postupně začali bouřit proti svým velitelům, přidávat se na stranu revoluce a rozdávat zbraně lidu. 12. března byl (stejně jako při revoluci v roce 1905) ustanoven Petrohradský sovět (rada) dělnických a vojenských zástupců, který následně 14.3. slavným rozkazem č. 1 zbavil všechny důstojníky jejich autority a vyzval vojáky k zakládání výborů a vysílání delegátů do sovětu. 15. března abdikoval car Mikuláš II. a v zemi nastalo období

tzv. dvojvládí – na jedné straně byla představiteli pravicových liberálních stran ustanovena provizorní vláda v čele s knížetem Lvovem, na druhé straně pak byly spontánně zakládané sověty (dělnické a vojenské rady), z nichž nejvlivnější Petrohradský sovět zastupoval více než půl milionu dělníků a vojáků. Pravicová prozatímní vláda prosazovala dodržení spojeneckých závazků k západním mocnostem a setrvání ve válce, zatímco sověty byly v otázce války a spolupráce s vládou nejednotné – většinu v nich měli původně sociálnědemokratičtí menševici a strana socialistů-revolucionářů (tzv. eseři), zatímco radikální bolševici byli vývojem událostí zaskočeni a zpočátku zde neměli silné zastoupení. Mnoho z nich (mj. Kameněv či Stalin) navíc stejně jako zbytek levice považovali svržením cara revoluční cíl za naplněný a namísto defétismu podlehli „revolučnímu defensismu“ s cílem osvobození ruských území okupovaných Německem.

Změna přišla s návratem Lenina ze švýcarského exilu, který spolu s dalšími ruskými exilovými politiky přijel s německým svolení v pověstném „zaplombovaném vlaku“ přes Německo, Švédsko a Finsko do Petrohradu (německé tajné služby bolševiky tajně financovaly s cílem Rusko politicky destabilizovat a vyřadit z války, po provalení těchto vazeb bude nucen rezignovat předseda ISC Robert Grimm). Dle pamětníků Lenin již na petrohradském nádraží ze všeho nejdříve ostře vyčinil Kameněvovi, který na stránkách stranických novin Pravda podporoval válečné úsilí prozatímní vlády, a následující den 17. dubna pak vyhlásil tzv. dubnové teze, ve kterých odmítl spolupráci s buržoazní prozatímní vládou i účast v imperialistické válce a vyzval k pokračování revoluce v revoluci socialistickou (v duchu Trockého teorie permanentní revoluce). Dosud slabí a nejednotní bolševici se pod jeho vedením stanou hlavní opozicí vůči pokračující válce i prozatímní vládě neschopné řešit hospodářský rozvrat země ani uspokojit lidový požadavek na agrární reformu; tento program vyjadřovalo prosté heslo Chléb, mír a půda.

Klíčovou událostí se v tomto stala tzv. dubnová krize – poté, co noviny zveřejnily nótu ruského ministra zahraničí Miljukovova, ve které ujišťoval západní spojence o ochotě Ruska pokračovat ve válce výměnou za dohodnuté územní zisky na úkor Osmanské říše, vypukly v ruských městech 3. a 4. května (dle juliánského kalendáře duben) mohutné protivládní demonstrace. Prozatímní vláda si uvědomovala potřebu zachovat dobré vztahy se sověty a přizvala k účasti na koalici umírněné levicové strany – ve vládě nově získali ministerská křesla sociálnědemokratičtí menševici a pravicová část eserů (novým ministrem války se stal eser Alexandr Kerenskij patřící k zastáncům války), takže radikální bolševici zůstali fakticky jedinou opozicí a jejich lidová podpora začala prudce stoupat. Postupně si tak vybudují vůdčí pozici v sovětech a jejich agitátoři budou působit i mezi vojáky na frontě.

Revoluční rok 1917

Pod vlivem ruské revoluce docházelo mezitím k protiválečným vystoupení i v dalších evropských zemích. 16. dubna vypukly v německých městech jako Berlín či Lipsko masové dělnické stávky proti krácení potravinových přídělů, do kterých se zapojilo 200 - 300 tisíc dělníků. 1. května zasáhla Velkou Británii stávka dělníků ve strojírenském průmyslu, které se zúčastnilo až 200 tisíc dělníků (největší za celou válku) zejména v okolí Glasgow.

3. května pak vypukly masivní vzpoury ve francouzské armádě. V reakci na neúspěšnou tzv. Nivellovu ofenzivu, kdy další frontální útok na německé pozice skončil pro francouzská vojska mohutnými ztrátami za cenu takřka nulových územní zisků, se začali francouzští vojáci bouřit proti svým velitelům a odmítali podnikat další nesmyslné sebevražedné útoky, někteří z nich dokonce opustili zákopy. Vzpoury postupně propukly skoro v polovině útvarů (49 ze 112 divizí) a zemi navíc ve stejné době zasáhly masivní dělnické stávky, takže se Francie ocitla na samém pokraji vojenské porážky (německé velení však o tom díky přísné francouzské cenzuře dlouhou nevědělo a vojensky nezareagovalo). Spontánně vzniklé vzpoury však byly vzájemně nekoordinované a izolované, takže se je francouzskému vrchnímu velení v čele s generálemPétainem nakonec podařilo zlomit za pomoci politiky cukru a biče – vojákům bylo přislíbeno zlepšení podmínek a proti vůdcům vzpour bylo tvrdě zasáhnuto (padlo 554 rozsudků smrti, z nichž 49 bude skutečně vykonáno, stovky dalších účastníků skončily v pracovních táborech).

Podobná situace se opakovala v červenci v Rusku během tzv. Kerenského ofenzivy. Navzdory politickému chaosu v zemi nařídil ministr obrany Kerenskij 1. července velkou ofenzivu na východní frontě s cílem obnovení národního semknutí a potlačení revolučních tendencí. Ruské armády však trpěly zoufalým nedostatkem vybavení i munice a mnoho jednotek si pod vlivem bolševických agitátorů zvolilo sověty a odmítalo uznávat autoritu velitelů, množily se rovněž případy dezercí. Po pár dnech se tak ofenziva zhroutila a v Petrohradě vypukly další protivládní nepokoje (16. - 20. července), při kterých požadovali dělníci a vojáci převzetí moci sověty. Pravicový eser Kerenskij se po rezignaci Lvova ujal funkce předsedy vlády a prozatímní vláda pod jeho vedením nechala nepokoje krvavě potlačit. Z jejich rozpoutání obvinila bolševiky (ačkoli ti k nim ve skutečnosti zaujímali spíše zdrženlivý postoj, protože povstání správně vyhodnotili jako nepřipravené a předčasné) a jejich představitelé včetně Trockého byli pozatýkáni. Lenin se kvůli obvinění z vlastizrady musel ukrýt ve Finsku, kde napíše jeden ze svých nejdůležitějších spisů Stát a revoluce (ve kterém proti reformistickým tendencím integrace socialistů do buržoazní demokracie postaví jako konečný cíl odstranění státu coby nástroje vládnoucí třídy).

2. srpna vypukla první vojenská vzpoura i v Německu, když několik set příslušníků námořnictva ve Wilhelmshavenu odmítlo nastoupit službu a zorganizovalo protestní pochod městem s požadavkem zlepšení podmínek a ukončení války. Vzpoura však byla rychle potlačena a dva její vůdci Albin Köbis a Max Reichpietsch byli postaveni před vojenský soud a popraveni.

10. - 13. září se pokusil vrchní velitel ruské armády Kornilov s podporou důstojníků a pravicových kruhů (a zřejmě i britských tajných služeb) o vojenský puč s cílem obnovit pořádek v zemi a zlikvidovat sověty. Kerenskij čelící Kornilovovu tažení na Petrohrad se v nouzi obrátil o pomoc na Petrohradský sovět a bolševiky, kterým vydal zpět zabavené zbraně a propustil jejich vězněné vůdce včetně Trockého, který se okamžitě postavil do čela výboru organizujícího obranu města. Bolševikům se podařilo zmobilizovat dělníky, kteří vytrhali koleje vedoucí do Petrohradu, a jejich agitátoři se pak infiltrovali mezi Kornilovovy vojáky, kteří odmítli zaútočit a část z nich dezertovala, takže byl pokus o puč již po pár dnech potlačen. Pozice Kerenského vlády tím byla silně otřesena.

Říjnová revoluce

Po porážce Kornilovova puče lidová podpora bolševiků rostla a během září a října se jim podařilo získat rozhodující většinu v sovětech včetně moskevského a petrohradského sovětu, jehož předsedou se stal Lev Trocký (který jej vedl i v roce 1905). Lenin začal vybízet k zahájení socialistické revoluce a po jeho návratu z Finska odhlasoval ústřední výbor bolševiků rezoluci vyzývající k ozbrojenému povstání proti prozatímní vládě. Příprava povstání byla veřejným tajemstvím (Kameněv se Zinovjevem, kteří byli přehlasováni, dokonce celou akci dopředu vyzradili v novinách) a k prvním střetům došlo již 6.11., kdy Kerenského vláda reagovala na situaci povoláním loajálních zbytků armády (zejména junkerů – studentů vojenských škol), které uzavřely Petrohrad a obsadily sídla opozičních novin. Na Trockého návrh dal nakonec impulz k zahájení revoluce Petrohradský sovět s převahou bolševiků a levých eserů, jehož vojenský výbor prohlásil 7. listopadu prozatímní vládu za svrženou a Rudé gardy začaly obsazovat vládní budovy.

Pravicoví historici mají tendenci říjnovou revoluci zlehčovat; dle jednoho bonmotu nebyla ona pozdější propagandou vzletně nazývaná Velká říjnová socialistická revoluce ani velká, ani říjnová (dle západního gregoriánského kalendáře se odehrála v listopadu), ani socialistická a ani to nebyla revoluce, nýbrž pouhý státní převrat. Jakkoli události 7. listopadu 1917 nebyly onou epickou bitvou znázorněnou v Ejzenštejnově filmu a dle historických záznamů se boje v Petrohradě ten den zřejmě obešly bez ztrát na životech, politický význam říjnové revoluce nelze podceňovat. K revoluci se připojila drtivá většina vojenských jednotek v Petrohradě včetně baltského loďstva pod velením Pavla Dybenka (který se později oženil s revolucionářkou Alexandrou Kollontajovou) a posádky Petropavlovské pevnosti. Když pak dal večer křižník Aurora výstřelem signál k zahájení útoku na Zimní palác, ve kterém stále ještě zasedala prozatímní vláda (již bez svého předsedy Kerenského, který utekl z města), bránila jej jen hrstka loajálních vojáků z řad mladičkých junkerů a příslušnic ženských dobrovolných sborů, kteří se nezmohli na výraznější odpor.

Okamžitě začal být realizován program Chléb, mír a půda. Všeruský sjezd sovětů hned následujícího dne (8.11.) schválil slavné dekrety o půdě a o míru – ten vyzýval vlády všech válčících států k uzavření okamžitého míru bez anexí a reparací a deklaroval připravenost Ruska k mírovým jednáním. Nová vláda v čele s Leninem, ve které byli vedle bolševiků zastoupeni i levicoví eseři, vydala Deklaraci práv národů Ruska, kterým přiznala všem národům bývalé Ruské říše právo na sebeurčení včetně možnosti secese (odtržení). Lev Trockij z pozice ministra (lidového komisaře) zahraničních věcí zveřejnil tajné mezinárodní smlouvy Ruské říše, čímž byla odhalena zákulisní kabinetní diplomacie Dohodových mocností včetně skandální Sykes-Picotovy dohody o parcelaci Blízkého východu, která vyvolala vlnu pobouření mezi Araby. Pozdějších slavných 14 bodů amerického prezidenta Wilsona požadujících otevřená mezinárodní jednání či právo národů na sebeurčení bylo v podstatě převzetím části požadavků a výzev, které přinesla ruská revoluce.

V prosinci bylo uzavřeno příměří Ruska s Ústředními mocnostmi, což bylo na východní frontě provázeno spontánním nadšeným sbratřováním mezi německými a ruskými vojáky. Jelikož západní mocnosti na ruskou výzvu k zapojení se do mírové konference nereagovaly, započalo bolestné separátní mírové jednání mezi Ruskem a Ústředními mocnostmi v Brest-Litevsku. Přístup bolševické vlády bývá popisován jako zvláštní směs politické naivity a pragmatismu – požadavek míru bez anexí a reparací založený na právech národů na sebeurčení byl německými představiteli překlopen na požadavek zřízení loutkových států na Německem okupovaných územích, takže jednání uvízla na mrtvém bodě. Trockij, který v lednu osobně převzal vedení ruské delegace, ve skutečnosti nasadil zdržovací taktiku v očekávání brzkého vypuknutí revoluce v Evropě; tato představa rozhodně nebyla tak naivní, jak by se dnes mohla zdát.

V lednu 1918 zasáhly Rakousko-Uhersko hladové bouře vyvolané nedostatkem potravin a krácením přídělů. 14. ledna vypukla dělnická stávka ve Wiener Neustadt, odkud se záhy rozšířila do Vídně (kde se k ní během několika dní přidalo přes 100 tisíc pracujících) a zbytku země – 18. ledna vypukla stávka v Budapešti a v následujících dnech i v českých městech jako Brno, Plzeň, Kladno i Praha, takže se do ní zapojil až milion lidí. Stávkující požadovali ukončení války a po vzoru sovětů zakládali dělnické rady. Revoluci však zradila rakouská sociální demokracie, která přistoupila na vládní sliby drobných ústupků v podobě zlepšení zásobování či demokratizace, a vyzvala dělnictvo k ukončení stávek. Jejich dohrou však byla 1. - 3. února vzpoura rakousko-uherského námořnictva v boce Kotorské – zapojilo se do ní několik tisíc námořníků ze zde kotvících lodí, kteří zajali velitele flotily a po vzoru sovětů opět zakládali rady požadující ukončení války. Velení se však podařilo vzbouřence izolovat od zbytku námořnictva a za pomoci dorazivších německých bitevních lodí je nakonec donutit ke kapitulaci; 4 vůdcové vzpoury byli popraveni včetně jejího mluvčího Františka Rasche.

Mezitím se vlna protiválečných stávek přelila i do Německa, kde byla pod vedením Spartakovců zahájena 28. ledna velká dělnická stávka v Berlíně, ke které se připojilo 400 tisíc dělníků z železáren a muničních továren. Během několika dnů vstoupilo po celém Německu do stávky přes milion pracujících, kteří požadovali uzavření míru bez anexí, zlepšení zásobování a demokratické reformy, německá vláda však reagovala zákazem sdružování a nasazením armády. Byli to opět sociální demokraté, tentokrát z německé SPD, kdo zastrašeni pohrůžkou vyhlášení stanného práva nakonec vyzvali 1. února dělnictvo k ukončení stávky; vůdcové stávky byli pozatýkáni a až 50 tisíc účastníků násilně odvedeno na frontu.

Německo tlačilo na uzavření separátního míru s Ruskem, protože potřebovalo uvolnit své vojáky z východní fronty pro rozhodující úder na západě (dříve než tam dorazí početné americké jednotky). Po ztroskotání mírových jednání vyhlásil 10. února Trockij v duchu hesla „ani válka, ani mír“ jednostranné ukončení války i bez podpisu mírové smlouvy a ruská armáda byla následující den demobilizována. Německo se s tím však nespokojilo a vyhlásilo obnovení válečného stavu s cílem zmocnit se Ukrajiny jako „obilnice Evropy“ k nasycení hladem zmítaného obyvatelstva střední Evropy a zabránění vypuknutí revoluce. Během operace Faustschlag postoupila vojska Ústředních mocností během pouhých deseti dnů prakticky bez odporu až o 250 km a ruská vláda byla nucena přijmout pokořující podmínky v podobě ztráty rozsáhlých území (dnešního Polska, Ukrajiny, Pobaltí, Běloruska a Finska) o celkové rozloze 1,3 milionů km², které představovalo polovinu ruského průmyslového území; Rusko tím přišlo o 1/3 svých obyvatel. Při hlasování v ústředním výboru bolševické strany se proti přijetí podmínek Brest-litevského míru postavilo levicové křídlo (Bucharin, Radek či Kollontajová, Trockij se zdržel) donkichotsky volající po revoluční válce proti německému imperialismu, Lenin však nakonec prosadil přijetí míru u většiny členů apelem na nutnost záchrany revoluce a získání času na konsolidaci. Revoluční defétismus se tak zhmotnil v podobě obrovské oběti.

Krach světové revoluce

Přijetím potupných podmínek Brest-litevského míru získala socialistická revoluce v Rusku tolik potřebný čas. Novému socialistickému státu nedával zpočátku nikdo valné naděje na přežití.

Rusko bylo zaostalou, převážně zemědělskou zemí, takže umírněná levice důvodně namítala, že zde pro socialistickou revoluci nebyly naplněny historické podmínky v podobě rozvinutých výrobních sil k zajištění základních potřeb obyvatelstva. Politicky uvědomělá dělnická třída připravená bránit revoluci byla koncentrována jen v průmyslových centrech jako Petrohrad či Moskva. Toho všeho si byli bolševici vědomi, spoléhali se však na to, že ruská revoluce bude první jiskrou, která zmobilizuje mezinárodní dělnickou třídu a zažehne socialistické revoluce napříč Evropou. Lenin o tom napsal: „Před revolucí, a dokonce i po ní, jsme si mysleli: buď revoluce v jiných zemích, kapitalisticky více vyspělých, vypuknou okamžitě či alespoň velmi rychle, nebo jsme ztraceni.“

Vize světové revoluce se v roce 1918 začala naplňovat. Imperialistické Německo se navzdory vítězství na východní frontě vojensky vyčerpalo. Po Brest-litevském míru stále potřebovalo ponechat k okupaci rozsáhlých území obrovské množství vojáků, kteří zde čelili lidovému odporu a byli vystaveni vlivu bolševických agitátorů (část z nich se později dokonce přidala k Rudé armádě), takže pro německou armádu představovali po přesunu na západ rozkladný element. Velká německá jarní ofenziva na západní frontě ztroskotala, vojska Dohody doplněná čerstvými americkými vojáky zahájila v srpnu rozhodující tzv. Stodenní ofenzívu a během podzimu postoupila k německým hranicím. 29. října vypukla v Německu revoluce. Námořníci v Kielu se vzbouřili proti rozkazu svých velitelů vyplout k dalším nesmyslným bojům a po vzoru ruských sovětů založili společně s městskými dělníky radu. V následujících dnech se revoluce rozšířila po celém Německu a již 9. listopadu byl německý císař Vilém II. nucen abdikovat. Ve stejný den byla na dvou různých místech v Berlíně vyhlášena republika – v Reichstagu ji vyhlásili poslanci sociálnědemokratické SPD, zatímco na jiném místě vyhlásil Karl Liebknecht ze svazu Spartakovců socialistickou republiku. 11. listopadu pak uzavřeli němečtí představitelé na západní frontě příměří, čímž skončila první světová válka.

Evropu následně zachvátila na přelomu let 1918 – 1919 revoluční vlna. Rady dělníků a vojáků vyhlásily socialistické republiky rad (či sovětské republiky) v Alsasku, Bavorsku, Brémách, Mohuči, Sasku či ve Würzburgu. Mimo Německo vznikly republiky rad též v Maďarsku (a pod jejím vlivem též na Slovensku), sověty vznikly i v různých městech v Irsku během irské války za nezávislost (např. Limerický sovět). V Itálii začalo období revoluční nepokojů známé jako Biennio Rosso („rudé dvouletí“ 1919 – 1920), ve Španělsku pak bolševické trienium („trojletí“ 1918 – 1921). Masové dělnické stávky zasáhly země po celém světě.

Sociálnědemokratické strany se však dopustily historické zrady, když odmítly skutečné společenské změny v podobě zespolečenštění výrobních prostředků a samosprávy pracujících, a spojily se s buržoazními stranami proti revolučním tendencím. Nový německý kancléř Friedrich Ebert z SPD uzavřel tajný pakt s armádním generálem Groenerem, který nabídl mladé republice loajalitu armády výměnou za podniknutí kroků k potlačení revoluce a zachování tradičního vlivu armády na chod státu; oba spojoval stejný zájem na stabilizaci poměrů a potlačení revolučních tendencí. Když pak v lednu 1919 vypuklo v Berlíně špatně připravené povstání pod vedením Spartakovců, bylo krvavě potlačeno za pomoci povolaných krajně pravicových polovojenských jednotek freikorpsů – Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht byli 15. ledna zajati a zavražděni.

Tím byl definitivně završen rozštěp mezi reformistickými sociálními demokraty a radikálními socialisty, kteří po vzoru ruských bolševiků (přejmenovaných v roce 1918 na Komunistickou stranu) zakládali po celém světě komunistické strany. Na konferenci v Moskvě byla 4. března 1919 založena 3. internacionála (též Komunistická internacionála, neboli Kominterna). Podmínkou vstupu bylo přijetí tzv. 21 podmínek pro členské strany, které znamenaly důsledný rozchod s reformismem. Socialistické revoluci se však nakonec nikde nepodařilo zvítězit tak jako v Rusku v roce 1917. Ukázalo se, že nikde neexistovala tak organizovaná a silná revoluční strana jako ruští bolševici, která by byla připravená vést úspěšnou revoluci.

Ruská revoluce tak zůstala izolovaná. Vzdor všem předpokladům se během krvavé ruské občanské války nakonec rudým silám podařilo ubránit se široké škále „bílých“ pravicových sil (od liberálů až po monarchisty a ultranacionalisty páchající protižidovské pogromy) i vojenským intervencím ze strany západních mocností, které na ně útočily ze všech čtyř světových stran. Občanská válka skončila v roce 1922 a byl vyhlášen Sovětský svaz, který se stal osamocenou pevností.

Po nástupu Stalina se prosadila teorie socialismu v jedné zemi – zatímco strategie Lenina a Trockého spočívala v povzbuzování světové revoluce, kladl stalinský SSSR důraz na národní obranu. S cílem vybudování vojenských kapacit začal proces masivní industrializace Ruska, ve které byrokratický stát sehrál historickou úlohu buržoazie a dopouštěl se brutálního vykořisťování pracujících, které připomínalo používání kolonialistických metod na vlastním národě. Během stalinistické kontrarevoluce byly opuštěny revoluční socialistické výdobytky a rozpoután nesmyslný teror poháněný Stalinovou paranoiou a snahou zlikvidovat politické konkurenty (původní bolševické politbyro z roku 1917 bylo systematicky vyvražděno). Státní kapitalismus šel zákonitě ruku v ruce s imperialismem a šovinistickým nacionalismem. Podobně zdegeneroval i hlásaný internacionalismus. Třetí internacionála se odklonila od původního cíle uskutečnění světové revoluce a byla zcela podřízena mocenským zájmům SSSR. Ačkoli v ní měli ruští bolševici vždy rozhodující autoritu (díky vzoru úspěšné socialistické revoluce), v prvních letech zde existovala svobodná diskuze. Ta byla za Stalina potlačena a z jednotlivých evropských komunistických stran se staly pouhé „pohraniční hlídky“ Sovětského svazu (jak to trefně pojmenoval Molyneux). V závislosti na sovětské zahraniční politice byly nuceny omezovat svou revoluční politiku a často i spolupracovat s buržoazními stranami v zájmu normalizace vztahů SSSR se západními mocnostmi. Po dobu paktu SSSR s nacistickým Německem mezi lety 1939 – 1941 bylo komunistickým stranám v zemích pod německou okupací nařízeno utlumit odbojovou činnost, aby byly následně po napadení SSSR vyzvány k národněosvobozeneckým bojům proti fašismu. V roce 1943 pak byla nakonec celá Kominterna rozpuštěna jako gesto dobré vůle vůči spojeneckým západním mocnostem. Poválečná Kominforma (či Informbyro) pak byla již jen pouhým imperialistickým nástrojem k rozšíření ruského imperiálního panství v Evropě.

Domestikovaná šelma?

Ekonomická integrace přinesla po 2. světové válce západní Evropě nebývale dlouhé období míru a stability. Takovéto mírové uspořádání Evropy dnes slouží liberálům jako důkaz k vyvrácení teorie imperialismu. Karl Kautsky podobně již během první světové války oponoval Leninovi teorií ultra-imperialismu, dle které rozvinutý kapitalismus naopak tlumí tendence vedoucí k válce. Takový ultra-imperialismus si však můžeme představit spíše jen jako jakousi kartelovou dohodou imperialistických mocností o rozdělení trhů a kolonií.

Díky slavným čtyřem svobodám – svobodě pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracujících osob – již nemusí být expanze kapitálu v Evropské unii prosazována vojenskou silou. Zatímco na začátku 20. století německé úsilí o ekonomické podmanění si Evropy v podobě prostoru Mitteleuropa vedlo k milionovým ztrátám na životech na bojištích 1. světové války, současnému nadnárodnímu kapitálu se podařilo dobýt evropské trhy bez boje.

Ostatním světovým regionům však liberální řád mír a stabilitu nepřinesl. Kolonialismus nikdy nevymizel, po procesu dekolonizace završeném v 60. letech 20. století byl pouze nahrazen neokoloniálními vazbami. Pojem neokolonialismus v té době zavedl francouzský filozof Jean Paul Sartre, v Latinské Americe jej však USA uplatňují již od první poloviny 19. století. Jeho základem je stále tentýž koloniální vztah mezi jádrovými oblastmi a periferiemi, jejichž trhy jsou ovládnuty nadnárodními korporacemi a kapitál odsud neustále odtéká do jádrových oblastí. Třetí svět či globální jih je nejen levnou surovinovou základnou, ale v éře postindustriálního Západu se sem přesunula většina průmyslové výroby – koloniální otroctví bylo nahrazeno neokoloniálním vykořisťováním milionů dělníků v továrnách; ovládnutí trhů znamená i ovládnutí trhů práce s levnou pracovní silou. Namísto přímé koloniální správy jde o oblasti „znečištěné“ různými zkorumpovanými diktátorskými režimy instalovanými a udržovanými za pomoci vojenských převratů či válečných konfliktů.

Do tohoto vzorce dnes zapadá i Ukrajina se svými obrovskými zdroji nerostného bohatství, která je někdy trefně popisována jako nejsevernější země globálního jihu. V předchozích dekádách byla předmětem imperialistického neokolonialistického soupeření mezi Ruskem a USA, což šlo názorně pozorovat na několikerém vystřídání politických garnitur – na jedné straně proruští prezidenti Kučma a Janukovyč, na druhé straně pak západem podporované „oranžová revoluce 2004/2005“ a „Euromajdan 2013/2014“. Současná Trumpova administrativa svým nepokrytým tlakem napřivlastněnísi ukrajinského nerostného bohatství v podobě hyenisticky vnucené dohody o nerostech pouze odkryla pravou podstatu letitého faktického stavu, kdy je Ukrajina obětí imperialistických predátorů z obou stran. To samozřejmě nemůže sloužit k ospravedlnění skutečnosti, že Rusko svou vojenskou invazí na Ukrajinu překročilo červenou čáru mezinárodního práva v podobě zahájení útočné války, podobně jako USA a jimivedenákoalice například v případě agrese proti Iráku v roce 2003.

Imperialismus je tak jako šelma – může být zdánlivě domestikovaná jako pes, i v něm však občas převáží lovecké kořistnické instinkty, které jsou jeho přirozenou podstatou, a zakousne drobnější zvíře jako zajíce či kachnu. Dnes pod vedením vůdců jako je Putin, Trump či Netanjahu jako by se však imperialistické šelmy utrhly ze řetězu.

Masters of War

Lenin rozporoval Kautského teorii ultra-imperialismu tvrzením, že kartely mezi imperialistickými velmocemi jsou vždy jen dočasné a trvají jen dokud se nezmění okolnosti, které vychýlí rovnováhu – podobně jako kartelové dohody mezi konkurujícími si firmami mohou skončit objevem nové technologie či vstupem nového hráče na trh. Již od dob Peloponéské války v 5. století před naším letopočtem je známý jev označovaný podle tehdejšího historika jako Thúkydidova past, kdy vzestup nové mocnosti (v té době Athén) vyvolal strach u těch zavedených a vzájemná nedůvěra a podnikané obranné kroky nakonec eskalovaly ve válku. Zbrojení je tak v mezinárodních vztazích jedním z hlavním destabilizačních prvků. Světové uspořádaní před první světovou válkou s prastarými monarchiemi diplomaticky provázanými sňatky mezi vládnoucími dynastiemi se zdálo mnohem stabilnějším než dnes. Závody ve zbrojení mezi zavedenými mocnostmi a mocensky se rozvíjejícím Německem, při kterých se vojenské výdaje na obou stranách zvýšily během několika předválečných let o desítky procent, jej však rozbily na prach. Imperialistické velmoci se rozhodly využít vědecko-technického pokroku druhé průmyslové revoluce, aby pro sebe získaly strategickou výhodu v podobě nových ničivých zbraní, jakou byly bitevní lodě třídy deadnought, letadla, bojové plyny či později tanky – výsledkem byl válečný konflikt, který co do ničivosti neměl do té doby v lidských dějinách obdoby.

Toto primární zaměření vědecko-technického pokroku na vojenské účely pak určovalo ráz celého následujícího 20. století (jak psal i Jan Patočka ve své kacířské eseji Války 20. století a 20. století jako válka). Za studené války přivedla vzájemná nedůvěra mezi USA a mocensky se vzmáhajícím Sovětským svazem lidstvo na pokraj úplného vyhubení, když každá ze stran vyrobila tolik jaderných zbraní, že by to stačilo několikanásobně ke zničení celé planety. Jakkoli nám dnešní politici tvrdí, že Evropa dnes musí v zájmu udržení míru opět zbrojit, aby se ubránila Rusku či v budoucnu i nastupující Číně, opak je pravdou – vzniká tím pouze nekonečná spirála vzájemné podezřívavosti a závodů ve zbrojení, která posouvá svět blíže destrukci.

Část kapitalistů si založila na zbrojení byznys. Byl to překvapivě americký republikánský prezident a generál Dwight Eisenhower, který ve svém posledním projevu ve funkci poprvé použil pojem vojensko-průmyslový komplex pro popis nebezpečného propojení mezi zbrojním průmyslem a armádním i politickým establishmentem, které disponuje obrovským politickým, ekonomickým i duchovním vlivem a může ohrozit svobodu a demokratické procesy. V České republice je tento komplex dnes patrný více než kdy dříve – média dávají stále větší prostor různým samozvaným bezpečnostním analytikům a důstojníkům, zatímco Strnadova Czechoslovak Group patří k největších výrobcům munice v Evropě. Zbrojařská lobby využívá války na Ukrajině a strachu z ruské agrese k prosazení zvýšení výdajů na obranu a tento požadavek od ní nekriticky přejali i liberálové, kteří si jej spojili s obranou západních hodnot (jde dokonce o jedno z hlavních témat akcentovaných na demonstracích Milionu chvilek). Jejich argumentace přitom odporuje objektivnímu faktu, že evropské země NATO i bez USA disponují podstatně větší vojenskou silou než Rusko (stačí pouhý pohled do ročenky generálního tajemníka abychom se dozvěděli, že disponují 2,1 miliony aktivních vojáků vůči 1,3 milionům ruských, o technologické převaze ani nemluvě).

Jakkoli pak má Ukrajina jako napadená země právo na sebeobranu a zahraniční pomoc, dodávky zbraní zároveň představují obrovský morální hazard, protože západní vojensko-průmyslový komplex nemá logicky žádný zájem na tom, aby krvavá válka skončila.

Závěry pro dnešek

Rosa Luxemburgová na prahu první světové války napsala, že jako lidstvo máme na výběr pouze mezi socialismem a barbarstvím. Stejně jako tehdy i dnes pozorujeme rostoucí zbrojení a vyhrocený nacionalismus, které reálně hrozí přerůst v další světovou válku. Jako socialisté se proto musíme z historie poučit a napříště neopakovat stejné chyby. Vůči každému dalšímu globálnímu imperialistickému konfliktu musíme zaujmout ideologicky jasný a pevný postoj vycházející z internacionalismu – tedy z přesvědčení, že pracující nemají skutečný zájem na válkách vedených ve jménu národních elit. Jako socialisté tak kategoricky odmítáme veškeré války mezi státy a národy. Podněcovaný nacionalismus, byť skrytý za rouškou defensismu (obrana vlasti, hodnot atd.), je největší překážkou sjednocení mezinárodní pracující třídy a tím i socialismu. Dle Lenina je jediným typem spravedlivé války třídní válka za svržení kapitalistického systému jako vyústění třídního boje, protože pouze světová socialistická revoluce může přinést trvalý mír.

Zajímavá je otázka národněosvobozeneckých bojů, o kterou se již v Leninově době vedly teoretické spory. Boj utlačovaných národů za osvobození je v zájmu mezinárodní pracující třídy, protože je bojem proti imperialismu (plus v Leninově době i proti zbytkům feudalismu). Podpora práva národů na sebeurčení se tak stala jedním z pilířů doktríny bolševiků (teoreticky se mu věnoval například Stalin ve spise Marxismus a národnostní otázka) a Sovětský svaz později podporoval národněosvobozenecké boje proti kolonialismu ve třetím světě. Rosa Luxemburgová či Karl Radek však proti tomu namítali, že boj za národní nezávislost pouze odvádí pozornost od třídního boje a vede ke spojenectví s domácí buržoazií, pro kterou je národní stát jen prostředkem k upevnění moci. Luxemburgová i Radek pocházeli původem z Polska trpícího pod ruskou nadvládou, což jim poskytovalo perspektivu pohledu zevnitř; jejich obavy se naplnily v roce 1918, kdy namísto socialistické revoluce vznikl v Polsku národní stát s novou vládnoucí třídou (jeho autoritářský vůdce Józef Piłsudski byl při tom před válkou čelným představitelem Polské socialistické strany). Historické zkušenosti 20. století nabízí mnoho dalších příkladů, kdy národněosvobozenecké boje vedly ke spojenectví socialistů s domácí buržoazií a nakonec ke zradě zájmů pracujících. V případě Palestiny může být názorným příkladem původně socialistický Fatáh, který postupně vytvořil vládnoucí politicko-ekonomickou vrstvu propojující podnikatele se státní správou, rozhodující o přerozdělení zahraniční pomoci. Tyto zkorumpované elity dnes na územíPalestinskéautonomie sdílí s Izraelem společný zájem na udržení statutu quo; nárůst lidové podpory islamistickému Hamásu je důsledkem této zrady.

To neznamená, že bychom jako socialisté neměli národněosvobozenecké boje podporovat, je ale potřeba tak činit vždy jen do té míry, do jaké jsou v zájmu mezinárodní pracující třídy. Zároveň nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele širší rozměr globálního imperialistického soupeření. Celá studená válka spočívala v proxy konfliktech, při kterých obě velmoci v rámciblokovéhosoupeření v různé míře podporovaly národněosvobozenecké boje ve třetím světě (USA například podporovaly odboj islamistickýchmudžáhedínův Afghánistánu okupovaném SSSR).

Toto napětí mezi odporem k imperialistické válce a podporou národněosvobozeneckého boje je i příčinou současných sporů ohledně války na Ukrajině. Ta má dvojí podstatu. Na jedné straně jde bezpochyby o spravedlivý národněosvobozenecký boj Ukrajinců proti agresi putinovského Ruska. Na druhé straně však nelze odhlédnout od toho, že je Ukrajina předmětem imperialistického soupeření dvou mocenských bloků, jehož oběťmi jsou na obou stranách jen obyčejní lidé – příslušníci pracující třídy. Patová situace zákopové války trvající již déle než 4 roky nemá vojenské řešení, vládnoucí ukrajinské elity v čele s prezidentem Zelenskym jsou však dlouhá léta krmeny lacinými sliby přijetí země do západních struktur a udržovány v bludu, že je v ukrajinských silách dobýt zpět ztracená území včetně Krymu. Kapitalisté nemají žádnou motivaci k ukončení války – nadnárodní vojensko-průmyslový komplex na ní bohatne a americkému imperialismu tento proxy konflikt vyhovuje, protože vyčerpává Rusko. Statisíce mladých Ukrajinců jsou tak obětovány zájmům západního kapitálu; z tepla a bezpečí našich domovů můžeme tleskat heroickému ukrajinskému boji za Evropu, ale ukrajinští odvedenci si toto hrdinství nevybrali.

Otázka podpory dodávek zbraní Ukrajině je tak nejproblematičtějším bodem celé diskuze na levici, protože vyvolává mnoho politických i etických otázek. Z toho důvodu na ní každý může mít různý názor. Své úsilí bychom tak měli soustředit především směrem, který by nám měl být jako socialistům nejvíce vlastní – na maximální podporu válečným uprchlíkům a dezertérům z obou stran konfliktu. Jako socialisté bychom ve válečných konfliktech místo podpory států, které fungují jako nástroje vládnoucích tříd a jejich mocenských zájmů, měli podporovat obyčejné lidi na obou stranách, protože pouze oni jsou jedinými skutečnými oběťmi imperialistických válek. Tento humanistický aspekt je bohužel ve veřejné diskuzi často přehlížen a každý je nucen postavit se na stranu té či oné země.

Stojíme zdánlivě před no-win situací – porážka Ukrajiny by byla vítězstvím ruského imperialismu, porážka Ruska pak vítězstvím toho amerického. Nejlepší cestou z této slepé uličky by bylo, pokud by obyčejní lidé na obou stranách povstali proti svým vládcům, stejně jako to udělali vojáci a dělníci v letech 1917 – 1918, aby ukončili hrůzy první světové války. A to nejlepší, co můžeme udělat my, je bojovat proti imperialismu v naší zemi. Musíme bojovat proti všem imperialistickým agresím podporovaným českou vládou, ať už je to izraelská vyhlazovací válka v Palestině či útok na Írán. Klíčové je přenést tento boj na pracoviště a přesvědčovat pracující, že společný internacionalistický boj proti imperialismu je v jejich vlastním zájmu, protože je neoddělitelně spojen i s jejich vlastním bojem proti kapitalistickému vykořisťování. Inspirací nám mohou být nedávné stávky přístavních dělníků v italském Janově na podporu Palestiny.

Úkolem socialistů je klást důraz na solidaritu mezi pracujícími lidmi napříč hranicemi. Našimi nepřáteli nejsou ruští nebo čínští pracující, ani uprchlíci prchající před Západem rozpoutanými válkami v Africe či Asii, ale naši společní vládci. Jedině s tímto rozšířeným vědomím bude možné využít současnou globální polykrizi ke svržení kapitalismu, který je zdrojem všech imperialistických válek. Naší zbraní je solidarita!