Protesty pracujících v Číně

Za této situace se Čína ocitá v obtížné situaci. Na jedné straně je připravena ucházet se o světovou hegemonii, což potvrzují i ekonomické ukazatele. Na druhé straně však její status „továrny světa“ zpochybňuje její nároky a závislost na náročných odvětvích činí zemi zranitelnou z celé řady důvodů.

Jednou z příčin zranitelnosti Číny je sociální napětí, které nevyhnutelně vzniká ve výrobě, vzhledem k rozsahu a tempu jejího rozvoje. Globální přesun výrobních kapacit do Číny, který jsme pozorovali v posledních desetiletích, učinil z této země potenciální epicentrum světových protestů pracujících. S tím, jak industrializace nabrala na obrátkách, vznikaly skupiny dělníků schopné se sebeorganizovat a kolektivně jednat. Otázkou je, zda se za určitých okolností mohou stát politickou silou.

Dynamika stávek v Číně

Za posledních deset let zůstává úroveň stávkové aktivity v Číně poměrně stabilní: v zemi dochází v průměru k 272 stávkám ročně. Tento údaj sám o sobě vypadá skromně, ale pokud se podíváme na data o stávkách v souvislostech, můžeme vidět, jak výrazně se situace v jednotlivých letech měnila. Data ukazují, že stávkový cyklus v letech 2012–2016 dosáhl svého vrcholu v roce 2014, poté začal klesat. Pokles byl způsoben zpřísněním vnitřní politiky za vlády Si Ťin-pchinga. Zavření neziskových organizací, nové zákazy, které bránily činnosti občanských iniciativ, a politické pronásledování aktivistů postupně zničily infrastrukturu mobilizace dělnických organizací.

Vývoj počtu stávek v posledních letech dobře odráží dvojí postavení čínské dělnické třídy tak, jak ho formuloval Ching Kwan Lee ve své knize Against the Law: Labor Protests in China's Rustbelt and Sunbelt (Proti zákonu: Protesty pracujících v čínském průmyslovém a slunečním pásu). Tato dvojakost spočívá v tom, že na severovýchodě pracovníci spoléhají na stát a vyhýbají se konfliktům s vedením, zatímco na východním pobřeží jsou naopak připraveni kolektivně bojovat za svá práva.

Situace na východním pobřeží potvrzuje známou zákonitost: dokud neexistují odvětvové odborové federace a mechanismy pracovní arbitráže, stávky se konají často, ale zůstávají malé co do své velikosti. Severovýchod naopak prošel deindustrializací a rozpadem společenské smlouvy, v rámci které stát dříve zajišťoval základní ochranu výměnou za loajalitu. To vedlo k jakési „postsocialistické“ pasivitě: v tamějších podnicích se stávky prakticky nevyskytují (právě severovýchodní ukazatele snižují celkový počet stávek v zemi).

V důsledku toho se, navzdory očekáváním a nadějím, ukázal stávkový cyklus 2012–2016 jako příliš slabý. Kromě toho nikdy nevedl ke vzniku nezávislých odborů a jiných institucionálních forem boje za pracovní práva. Na tuto situaci se však lze dívat s optimismem: co když byly protesty v podnicích na východním pobřeží první vlaštovkou, která ohlašovala masivnější a možná i radikálnější změny v budoucnosti?

Abychom pochopili, jak se formoval dělnický protest v současné Číně, co tento protest představuje a jaké jsou jeho perspektivy, má smysl podívat se na situaci na východním pobřeží podrobněji. V první řadě stojí za to přiblížit si nedávnou historii a situaci klíčového regionu čínské ekonomiky – provincie Kuang-tung.

Ekonomické podmínky: provincie Kuang-tung

Kuang-tung je jednou z největších a nejrozvinutějších čínských provincií: žije zde 127 milionů lidí a HDP dosahuje 1,83 bilionu dolarů, což je srovnatelné s dnešním Ruskem. Část provincie se rozkládá v deltě Perlové řeky a představuje jeden z nejhustěji industrializovaných regionů světa.

Proměna Kuang-tungu v přední ekonomické centrum Číny sahá až do konce 70. let, kdy se region stal zkušebním polem politiky „reforem a otevřenosti“ Teng Siao-pchinga. Vzhledem k tomu, že se nachází jen několik desítek kilometrů od Hongkongu – jednoho ze „čtyř asijských tygrů“ – si tehdejší stranické vedení uvědomilo, jak moc Čína zaostává za svým rychle rostoucím sousedem, a rozhodlo se k rozsáhlým ekonomickým reformám.

V důsledku toho byla v roce 1980 v Kuan-tungu zřízena zvláštní ekonomická zóna Šen-čen. Vláda provedla malý kontrolovaný experiment, který se ukázal jako úspěšný. Zrušení lidových komunit, povolení pracovat bez povinné registrace a rozšíření hospodářské autonomie podniků uvolnily pracovní sílu a položily základy exportně orientované industrializaci. Do roku 1984 získalo zvláštní status 14 pobřežních měst.

Blízkost Hongkongu a příliv milionů pracovních migrantů z vnitrozemských regionů země proměnily deltu Perlové řeky v jeden z nejdynamičtějších průmyslových uzlů světa. Tisíce malých a středních továren z Hongkongu přesunuly výrobu na pevninu kvůli levné pracovní síle, zejména podniky lehkého průmyslu. Li & Fung a TAL Apparel – největší obchodní a výrobní zprostředkovatelé v Asii – vytvořili své výrobní základny v Šen-čenu, Tung-kuan a Fo-šan. V 80. a 90. letech se staly klíčovým článkem mezi velkými americkými značkami (Gap, Walmart, Target a dalšími) a čínskými továrnami, čímž fakticky přiváděly do Kuan-tungu velké exportní zakázky.

Neomezovalo se to však jen na lehký průmysl. V roce 1987 byla založena dnes všem známá společnost Huawei, která se tehdy zabývala prodejem telefonního vybavení. O rok později otevřela společnost Foxconn v Šen-čenu první továrnu na montáž plastových komponentů pro elektrotechniku, čímž zahájila novou etapu ve vývoji regionu a jeho specializaci – jeho přechod k elektrotechnice a různým druhům komponentů.

Pokud se pozorně podíváme na historii Kuan-tungu v období od roku 2000 do roku 2025, můžeme si všimnout nejen nepřetržitého ekonomického růstu regionu, ale také dvou velmi odlišných souborů trendů, z nichž každý charakterizuje jedno z posledních dvou desetiletí.

První období – přibližně od roku 2003 do roku 2013 – připomíná Evropu na konci 19. a počátku 20. století. Ekonomika se rozšiřovala, společenské bohatství rostlo, ale zároveň rostl i počet pracovních sil – výsledkem bylo to, co Marx nazýval „relativním přelidněním“, což vedlo k postupnému zchudnutí pracujících, protože konkurence na trhu práce byla tak veliká, že vedla ke krácení úvazků či propouštění a najímání levnější pracovní síly (např. nově příchozí). Průmysl v Kuan-tungu tak rostl na úkor nízkých mezd a obrovské rezervní pracovní síly migrantů.

V letech 2010–2023 se situace náhle obrátí. V tomto období prochází země tzv. Lewisovým přechodem: dochází k vyčerpání přebytku levné venkovské pracovní síly a mzdy začínají růst. Zaměstnanost se stabilizuje, zatímco zisk na jednoho zaměstnance naopak začíná v náročných odvětvích růst.

Čím více kapitálu je zapojeno do výroby a čím tvrdší je trh práce, tím vyšší je zisk na jednoho pracovníka a tím více je kapitál nucen krotit své choutky. S akumulací kapitálu, pokud je trh práce omezený, roste strukturální síla pracujících. Podle některých odhadů přitom není nedostatek pracovní síly v Kuan-tungu dočasným výkyvem, ale novou strukturální charakteristikou ekonomiky.

Stávající model „levná pracovní síla + vývoz zboží“ dal čínské ekonomice velký impuls, ale nyní naráží na své limity. Abychom pochopili, co se děje s pracovníky v regionu, jaké jsou jejich současné potřeby a jaké jsou perspektivy místního dělnického hnutí, je třeba si ujasnit, kým se kuan-tungský dělník v posledních letech stal – jaká je jeho identita.

Identita pracujících v Kuan-tungu

V Číně překročil podíl městského obyvatelstva podíl venkovského teprve v roce 2011, přičemž v Kuan-tungu k tomu došlo o něco dříve. To znamená, že městská dělnická třída v Číně je poměrně mladá v tom smyslu, že se zformovala teprve nedávno. Zpočátku se noví dělníci vnímali a prezentovali právě jako migranti (to lze vysledovat v nové poezii a literatuře, která se v regionu objevuje již v 90. letech). Nyní, po uplynutí několika let, kdy pro ně vesnice přestala být rodným domovem, si začínají uvědomovat spíše sami sebe jako třídu – přinejmenším jako dělníky.

Pracovníci podniků v Kuan-tungu si uvědomují, že přechod z námezdní práce do malého podnikání již není možný – podnikání v regionu je nyní monopolizováno a pronájem prostor je extrémně drahý. Řešením není ani návrat na vesnici: po masovém odchodu obyvatel je tam práce málo. Celkově lze říci, že za daných okolností je práce ve městě a v zaměstnaneckém poměru jediným východiskem a základní podmínkou přežití.

Mladí dělníci šíří memy, které svědčí o jejich pesimistických náladách. Například v roce 2020 se stal populárním mem „Dobré ráno, dělníci“. Jeden z čínských blogerů natočil krátké video, ve kterém sarkasticky vyzval všechny, aby pracovali od časného rána do pozdního večera.

Je zajímavé, že samotný termín Da-Gong-Ren [zaměstnanec], který se v memu používá, nikdy nebyl součástí politického nebo byrokratického jazyka, ačkoli etymologicky souvisí právě s běžným slovem Gong-Ren [dělník].

Termín stírá rozdíly mezi modrými a bílými límečky a často se spojuje se špatně placenou a nevděčnou prací bez perspektivy. Směs patosu a ironie v memech způsobila, že se tento termín stal virálním. Dnes lze narazit na memy s výzvou k Da-Gong-Ren, aby pracovali pilněji, k čemuž je vyzývají Mao, Bismarck nebo Čechov.

Pozoruhodný je také mem se záběrem z kresleného seriálu „Tom a Jerry“: kočka s uzlíkem na tyči na zádech odchází z domu, načež se objeví ironický nápis „Šťastný pracovník jde do továrny“. Existují i další populární výroky, které naopak přímo vyjadřují radost z propuštění. Takovým je například mem „vzít kbelík a vyrazit“ – při propuštění si zaměstnanci odnášejí plastové kbelíky, ve kterých si uchovávají osobní věci.

Většina memů zpravidla vyjadřuje zároveň smíření zaměstnanců se svým osudem i zklamání z práce. Lidé by si přáli stabilní zaměstnání s dostatečným výdělkem bez vyčerpávajícího pracovního koloběhu, ale nic z toho se jim nedostává. Jak ukazuje kampaň organizovaná programátory proti rozvrhu „996“ – práce od devíti do devíti, šest dní v týdnu –, ani vysoce kvalifikovaní pracovníci nedosahují rovnováhy mezi prací a volným časem.

Na tomto pozadí je pochopitelná náhlá popularita a dokonce i kultovní status příběhů z pracovního prostředí. Jako příklady lze uvést knihu Hu Anyanga „Doručuji balíčky v Pekingu“ (2023), která se za méně než rok prodala v nákladu 100 tisíc výtisků, a film Wen Mueho „Zázrak. Příběh obyčejného kluka“ (v mezinárodní distribuci se jmenoval „Dobrý vzhled“). Režisér v něm vypráví příběh mladého dělníka Jin Hao, který vychovává sestru a přežívá díky příležitostným brigádám od oprav telefonů po mytí oken ve výškových budovách v Šen-čenu.

Na téma postavení dělníků vznikly dokonce i počítačové hry, například „Většina“. V ní lze prožít každodenní život dělníka a vyzkoušet si různé brigády. V některých herních situacích je zcela zřejmá sociální kritika a požadavek na změnu pracovních podmínek, například otázka, proč si musí dělník kupovat nářadí na vlastní náklady.

Mezi továrními dělníky roste podíl 30–40letých zkušených specialistů, zatímco mládež si hledá práci ve městě (například v doručovacích službách) za stejný plat. Dělníci se s tím nechtějí smířit a jsou ochotni se protloukat příležitostnými výdělky, jen aby se necítili jako loutky v rukou továrního majitele. Za touto volbou se skrývá sen o seberealizaci a důstojnějších pracovních podmínkách. A i když jsou ekonomické podmínky nepříznivé, potřeba seberealizace je jako napnutá pružina, která se dříve či později projeví.

Zároveň však stav bolesti, úzkosti a nespokojenosti mezi dělníky nikam nezmizel.

Situace, kdy se pracovníci začínají vnímat jako subjekty schopné prosadit své zájmy, a ne jako hračky v rukou mocných tohoto světa, představuje spíše důsledek kolektivního jednání než jeho podmínku. Až se pracovníci spojí, začnou chápat, že strategie výdělku každého z nich se protíná s osudy mnoha dalších. Identita dělníků, která se formuje s rostoucím uvědoměním sebe sama jako hnací síly výroby, se upevní v politické praxi.

Roky ubíhají a roste pochopení jejich místa v podniku, v zemi i ve světě. V memech a videoklipech dávají pracovníci kuan-tungských továren najevo své pocity, vytvářejí v realitě různé rituály a kolektivně jimi zaplňují veřejný prostor. Problém spočívá v tom, že kuan-tungští dělníci dospívají a docházejí k pochopení sebe sama v systému, který se brání jejich sebeorganizaci.

Politická omezení a možnosti

V současné době lze v Číně pozorovat proces konsolidace elit. Dříve předseda Chu Ťin-tchao balancoval mezi šanghajskou a komsomolskou skupinou uvnitř vládnoucí strany. Zatímco první představovala technokratickou elitu pobřežních regionů, druhá se skládala z lidí pocházejících z aparátu Komunistického svazu mládeže. Tyto skupiny mezi sebou v zásadě soupeřily o přerozdělování zdrojů a vlivu v ČKS a neměly žádné závažné ideologické rozdíly. Samotný fakt stranické rivality přitom působil jako brzdící faktor a omezoval osobní ambice jejího předsedy.

Od té doby, co stranu vede Si Ťin-pching, ztratila šanghajská skupina svůj vliv a kolektivní vedení se stalo minulostí. Protikorupční kampaň z roku 2012 byla posledním úderem proti této frakci – její významný představitel Čou Jü-kang se tak stal prvním členem politbyra KS Číny v historii, který byl zatčen a odsouzen k doživotnímu vězení. Si Ťin-pching okamžitě převzal vedení obou pák moci – stranické i vojenské – a řídí práci mnoha státních orgánů.

Po konsolidaci moci následovala tvrdá vnitřní politika. Autoritářské normy přijaté v polovině minulého desetiletí – od zákona „O národní bezpečnosti“ až po zákon „O řízení činnosti zahraničních nevládních organizací“ – zničily instituce politické mobilizace. Jejich cílem nebylo jen zavést nové druhy trestů a rozšířit tak základnu přestupků, ale odstranit samotnou možnost existence nezávislých organizací a vybudovat síť veřejných struktur loajálních státu.

Právě s tímto cílem se, jak se zdá, státní aparát snaží odstranit jakékoli alternativní formy organizování pracujících. Příznačná byla stávka v kuan-tungské obuvnické továrně „Lide“, v jejímž důsledku byly zatčeny dvě desítky odborových aktivistů. Tehdy 2500 továrních dělníků celých 8 měsíců stávkovalo proti přemístění podniku a propouštění. Dělníci také požadovali splnění sociálních závazků v případě uzavření podniku – výplatu sociálního pojištění a příspěvků do bytového fondu.

Zaměstnancům továrny pomáhal Centrum migrujících pracovníků „Panyu“, které fungovalo jako neformální odborová organizace. Navíc se mu podařilo úspěšně zorganizovat v továrně systém zastoupení. Po úspěchu stávky se o činnost Centra začala zajímat vláda. Následovalo zatýkání, zaměstnanci „Panyu“ dostali podmínečné tresty a museli fakticky ukončit svou činnost v oblasti ochrany pracovních práv.

Stejný scénář se opakoval v roce 2018 v Šen-čenu. Tehdy studenti zorganizovali kampaň solidarity s pracovníky společnosti Jasic Technology, která vyrábí svařovací zařízení. Po sérii propouštění se pracovníci pokusili na základě zákona založit v podniku vlastní odborovou organizaci. Podpořilo je 50 marxistických studentů z různých univerzit, kteří se spojili do neformální skupiny známé jako Jasic Worker Solidarity Group.

Sdružení čínských studentů bylo jejich prvním pokusem o solidaritu s dělníky po dlouhé době. Studenti jezdili do Šen-čenu, účastnili se protestů a pomáhali dělníkům s podáváním stížností. V srpnu 2018 provedla policie razie v bytech, kde se scházeli studenti-aktivisté. Mnozí z nich byli zatčeni, někteří zmizeli na několik měsíců. Ačkoli byli později všichni propuštěni, část studentů byla vyloučena z univerzit a jejich další život se ocitl pod neustálým dohledem, který zahrnoval omezení svobody pohybu a pravidelné rozhovory s policií. Marxistická společnost na Pekingské univerzitě nebyla připuštěna k přeregistraci. Živá a dynamická komunita aktivistů byla nucena se rozpustit.

Je pravda, že zcela nedávno, v roce 2024, na pozadí obecného klidu vznikly nové online iniciativy věnované čistě pracovním záležitostem a dělnické otázce: „Dělnická skutečnost“,„Dělnické zprávy: o současných pracujících“,„Každodenní protesty“. Ofenzivní síla dělnického hnutí však byla potlačena a aktivita čínských aktivistů se přesunula do online prostředí.

Nerovnoměrný rozvoj

Čínu se často srovnává s Koreou 70. let: tehdy korejské neformální studentské skupiny budovaly sítě solidarity s dělníky, působily v podzemí a vymýšlely různé způsoby, jak je podpořit. Iniciativy se množily, zrál sociální výbuch. Pokud se omezíme na Kuan-tung, vypadá takové srovnání docela přesvědčivě.

Čína je však obrovská země, v níž deindustrializovaný severovýchod koexistuje s rychle se urbanizujícími provinciemi, jako jsou Che-nan a Chu-pej. Protesty dělníků se soustřeďují především v Kuan-tungu, zatímco v jiných vnitrozemských provinciích jsou mnohem slabší. Přitom i na severovýchodě země existuje protestní aktivita, ale má mírnější formy a omezuje se na petice a lokální shromáždění.

Jedním z tradičních způsobů, jakým kapitál reaguje na růst mezd, zůstává přesun výroby. Počátky průmyslové migrace sahají již do roku 2000, kdy úřady cíleně uvolňovaly prostory pro infrastrukturu určenou pro nová odvětví. Teprve po roce 2017 se však tento postupný proces proměnil v lavinu. Podle souhrnné zprávy o migraci zpracovatelského průmyslu v Šen-čenu byl rozsah odchodu bezprecedentní: zatímco v roce 2017 opustilo město 463 podniků, v roce 2021 to bylo již 4344. Doslova během několika let čelil Šen-čen masivnímu přesunu podniků, které tvořily jeho průmyslové jádro.

Většina šen-čenských výrobních podniků zůstává v provincii Kuang-tung, ale v posledních letech se přesouvá stále dále od nákladného centra aglomerace Perlové řeky. Výrobci se stěhují do více okrajových center – Tung-kuan, Fo-šan, Chuej-čou, a také do méně rozvinutých částí regionu.

Pohyb průmyslového kapitálu se však neomezuje pouze na Kuan-tung. Výše zmíněná zpráva z roku 2022 uvádí, že podniky odcházejí hned třemi směry. Za prvé se přesouvají do průmyslového klastru v deltě Modré řeky; za druhé do centrálních regionů Ťiang-si a Chu-pej, kde se formují nové klastrové zóny; za třetí, v jednotlivých případech dokonce do západních provincií, které po desetiletí zůstávaly na okraji průmyslového rozvoje.

Přemístění podniků je způsobeno nejen růstem mezd, ale i zesílením jejich protestů pracujících: tváří v tvář jejich mobilizaci přesouvá kapitál výrobu do nových lokalit, aby zvýšil svou ziskovost. Ztráta pracovních míst v důsledku relokací zároveň znamená, že stávky v letech 2021–2024 měly obranný charakter – hlavně kvůli zpožděním ve výplatách a relokacím – a vyjadřovaly spíše zoufalství pracovníků než jejich politickou sílu.

Zpomalení ekonomické aktivity na východním pobřeží celkově oslabuje ofenzivní charakter dělnických protestů. Současně však dochází k jejich rozšiřování. S rostoucí organizovaností pracovníků a prostorovou relokací kapitálu se budou formovat nová ohniska protestů v jiných regionech. Přemístění výroby, které pokaždé podkopává možnost vytvoření stabilní organizace najatých pracovníků na jednom místě, tak vytváří předpoklady pro nové kolo kolektivního boje, tentokrát však na národní úrovni.

Co můžeme čekat?

Čínský stávkový cyklus v letech 2010–2016 nakonec nevedl ani k institucionalizaci zastupování zaměstnanců, ani k nové vlně radikalizace. Stávky v těchto letech se odehrávaly hlavně v Kuan-tungu a iniciovali je zaměstnanci, kteří se vnímali především jako migranti. V současné době prochází jak tento region, tak celá země zcela novým obdobím. To se vyznačuje ekonomickým poklesem, který se zpravidla spojuje s poklesem stávkové aktivity. Zároveň má současná ekonomická krize dvojí povahu. Ekonomika je spíše nestabilní a k relokaci kapitálu dochází jen sporadicky. To znamená, že obecná nejistota může posílit nespokojenost pracovníků s jejich postavením a přispět k jejich radikalizaci.

Kromě toho může samotný přesun výroby do nových regionů Číny sehrát určitou roli v šíření protestů. Industrializace, jak je zvykem, přispívá k překonání obecného konzervatismu jak na úrovni sebeuvědomění, tak na úrovni organizace života.

Stávkový cyklus v letech 2010–2016 v Číně připadl na období autoritářského obratu – a ukázal se s ním neslučitelný. Rozpuštění aktivistických organizací po stávce v Lidu se stalo zlomovým momentem, avšak komunity aktivistů z řad dělníků přetrvaly. Jak Čína postupuje po kapitalistické cestě a rozvíjí svou výrobu v nových regionech, společnost se bude stávat stále složitější a sociální rozpory ostřejšími. Autokracie není schopna tento proces zastavit.

Z originálu na serveru Posle.media přeložil Jan Májíček