Nová vláda

Vezměme to popořadě

Již z předvolební situace a kampaní současných vládních stran bylo možné vypozorovat, kam se bude jejich politika ubírat. Babišovo hnutí ANO nezklamalo svou efektní, ale v zásadě nicneříkající, kampaní s Babišem jako bodrým strejdou na pozadí české vlajky, který ve svém objetí nabízí „lepší život“ nebo „soběstačné a hrdé Česko“. Okamurova SPD vsadila kromě podobně prázdných, i když přece jen místy o něco radikálnějších („volte změnu“, „nepoklekneme před EU“), hesel na svůj oblíbený rasismus a na pokračování kampaně z roku 2024, ve které posela Václavské náměstí v Praze billboardy s obrázky „nebezpečných migrantů“ vygenerovanými umělou inteligencí. Za tento počin si Tomio Okamura vysloužil trestní stíhání (ke kterému jej však nová Sněmovna již nevydala) a sám sebe tak pasoval do role mučedníka. Motoristé oproti tomu vsadili na poněkud originálnější formát kampaně s kombinací jasněji a ideologičtěji formulovaných hesel jako „uzdravíme pravici od nemocné ODS“ nebo „když chcete vládu bez komunistů“ s komunální kampaní jako „my vám Prahu zprůjezdníme“ a ve finální fázi kampaně pak se zacílením na nerozhodnuté mladé voliče, které oslovuje zejména osobnost kontroverzního influencera Filipa Turka („volte Motoristy, nikdo se to nedozví“).

Již dávno před volbami bylo také jasné, že vláda pětikoalice pokračovat nebude. Nejen že za svého působení nestydatě prosazovala politiku škrtů a privatizace v podstatě ve všech resortech, ale ještě k tomu postupovala natolik nesystematicky, že oproti slibovanému snížení schodku státního rozpočtu jej naopak zvýšila. Zatímco tak reálné mzdy pracujících v Česku rekordně klesly, nestabilita zaměstnání „díky“ reformě zákoníku práce narostla a další zhoršování životní situace nespočet z nás „díky“ superdávce teprve čeká, vláda investovala stovky miliard do zbrojení, z čehož financovala mimo jiné i dodávky vojenského materiálu Izraeli, který jej používá ke genocidě palestinských civilistů a poslanci si schválili další zvýšení už tak nepoměrně vysokých platů. Namísto toho, aby se pak v předvolebním období snesla koalice Spolu nohama na zem a alespoň se pokusila o nápravu způsobených škod, neváhala se za své vládnutí ještě pochválit, což pro většinu obyvatel ČR působilo jako plivnutí do tváře.

Z dalších kandidujících subjektů s šancí překročit pětiprocentní hranici tak zbyli Starostovépropletení mafiánskými skandály, kterým se ale podařilo v kampani zdánlivě odstřihnout od předchozí vlády a přizpůsobit komunikaci mladým voličům, kteří z pochopitelných důvodů nechtěli volit Spolu, ale potřebovali liberální vymezení vůči postupujícím konzervativním trendům. Na podobné straně barikády, ale více vlevo, se nacházela společná kandidátka Pirátů a Zelených, která byla zajímavá ve své komunikaci zejména poměrně jasným rozlišením obou kandidujících stran - zatímco Piráti si vzpomněli na svou protikorupční minulost, ke které přidali (byť nefunkční) řešení bytové krize, Zelení postavili kampaň na boji proti oligarchii a na antifašismu, také se jako jedni z mála subjektů (byť pozdě) vymezili proti genocidě v Gaze. Zejména Zelení tak nakonec přitáhli k této kandidátce mladé levicovější voliče, kteří hledali radikálnější řešení systémového problému a pro které se nezřídka zároveň stávala rozhodujícím faktorem šance překročit hranici vstupu do Sněmovny. Na druhé straně se pak nacházela kandidátka Stačilo, o které bylo již řečeno mnoho, a která se vedle stále sílícího antikomunismu stala především obětí vlastního oportunismu, přijetí krajně pravicových politik a kampaně v podstatě nerozlišitelné od SPD nebo ANO, což s největší pravděpodobností také nakonec způsobilo odliv voličů právě k těmto stranám.

S tím, že se do Sněmovny Stačilo nedostane, a naopak se dostanou Motoristé, nepočítaly téměř do poslední chvíle jak volební průzkumy, tak velká část angažované veřejnosti a dost možná i samotných kandidátů všech zmíněných stran. Zatímco tak liberální pravice počítala s vládou ANO, SPD a Stačilo a v tomto duchu tedy mobilizovala na antikomunismu, Stačilo se spolu s SPD a dalšími podobnými subjekty připravovalo na převzetí moci, pořádalo pochybné konference se spolkem Svatopluk a svolávalo preventivní demonstrace proti nejmenování nové vlády. Jediný, kdo upozorňoval na nebezpečí nikoliv „komunismu“, ale fašismu a krajní pravice, byla antifašistická levice, tedy aktivistická hnutí, jako je Společně proti rasismu a fašismu, malé strany, jako je Levice, a dále Zelení. I tak se však (i přesto, že kritika Motoristů byla také významnou součástí) aktivita antifašistického hnutí zaměřovala spíše na strany, o kterých se předpokládalo, že ve Sněmovně a v nové vládě budou, tedy na SPD, ANO a Stačilo.

Trable s Motoristy

I přesto, že existovala určitá, byť malá, šance, že by se ODS na oko zbavila Fialy a koaličních partnerů ve SPOLU a šla do vlády s vítězným hnutím ANO, které by se na oplátku na oko zbavilo Babiše, vzhledem k drtivému vítězství ANO, které získalo ve volbách 35 procent hlasů, bylo téměř okamžitě po volbách jasné, že k této variantě nedojde a namísto toho došlo k pravděpodobnějšímu spojení ANO s mnohem slabšími, ale zato ideologicky v určitém smyslu bližšími, partnery - SPD a Motoristy.

Již od začátku povolebních vyjednávání přitom v té době budoucí vládní koalici provázela řada skandálů. Kromě už skoro všední kauzy Čapí hnízdo, za kterou je stále ještě vyšetřován premiér Andrej Babiš, a rasistických billboardů notoricky známého Tomia Okamury, kterému za ně rovněž hrozí trestní stíhání, čelí také čestný prezident vládních Motoristů Filip Turek obvinění ze znásilnění a domácího násilí a policie jej v době psaní tohoto článku navíc vyšetřuje za jeho nenávistné výroky a projevy sympatií k Adolfu Hitlerovi. Jak je tedy naším dobrým zvykem, pro část naší vlády je opět motivací k setrvání ve sněmovně pravděpodobně spíše poslanecká imunita než poslanecký plat. Nebyl to však tentokrát obvyklý Babiš, ale naopak kontroverzní osobnosti Filipa Turka a jeho poskoka Petra Macinky, kdo nové vládě zavařil.

Hned v říjnu proběhly první demonstrace klimatického a studentského hnutí proti jmenování Turka a Macinky na ministerská křesla, zejména pak na post ministra životního prostředí, na který si Motoristé brousili zuby. Nejen z celého ideologického rámování této strany, ale i z konkrétních programových bodů je však zcela zřejmé, že Motoristé nejen že chtějí dělat vše pro to, aby zvrátili takřka jakékoliv kroky, které byly dosud učiněny v oblasti ochrany životního prostředí, ale navíc tomuto tématu vůbec nerozumí. Zatímco se tak v jejich programu můžeme setkat s líbivými frázemi o selském rozumu bez emocí a ideologie, jsou body k životnímu prostředí a dopravě plné právě emocí („automobil jako symbol svobody a prosperity“, „zelená šikana“) a nevědeckých či vyloženě nepravdivých tvrzení. Například zakázané pesticidy (neonikotinoidy), jejichž používání chtějí Motoristé zachovat, jsou podle vědeckých studií nebezpečné pro lidské zdraví a přispívají k vymírání včel, které příroda potřebuje pro své fungování.

Zejména Motoristé a jejich příznivci používali proti demonstrujícím tyto dva argumenty: „ještě nemůžete hodnotit vládu, která ještě nic neudělala“ a „musíte respektovat výsledky voleb“. Druhý argument je samozřejmě nesmyslný, protože jednak by se takto daly delegitimizovat protesty proti jakékoliv vládě v jakékoliv zastupitelské demokracii, a jednak protesty byly namířené nikoliv proti nástupu Motoristů do poslanecké sněmovny, ale proti jejich účasti ve vládě, na kterou poslancům po jejich zvolení do sněmovny nevzniká automaticky nárok. Argument o příliš předčasném hodnocení Motoristů ve vládě pak naráží na skutečnost, že Motoristé po celou dobu jasně deklarovali, jaké jsou jejich cíle a priority. V tomto ohledu tedy byly již před ustavením vlády obavy zcela na místě. Chování představitelů Motoristů Filipa Turka, který se namísto přijetí zodpovědnosti a distancování se od svého dřívějšího koketování s nacismem na Facebooku začal vymlouvat na „kamarády, kteří mu vzali telefon“ a někdejší hajlování z auta zlehčuje jako vtip, a Petra Macinky, který s oblibou pronáší, že „poteče zelená krev“ a ekologické aktivisty označuje za teroristy, veřejnost nijak neuklidňuje, naopak.

Při sestavování vlády se spekulovalo s různými variantami, přičemž Motoristé se všemi silami snažili prosadit do čela ministerstva životního prostředí Filipa Turka. Když jej prezident Petr Pavel odmítl jmenovat ministrem, Petr Macinka se rozhodl uchopit situaci do vlastních rukou a poslat poradci prezidenta Vítu Kolářovi několik esemesek, ve kterých hrozil prezidentovi odvetou v případě, že bude prezident na nejmenování Turka trvat, kvůli čemuž se prezident následně obrátil na policii, která nyní vyšetřuje možné vydírání. Funkce ministra životního prostředí tak až do února, kdy prezident jmenoval ministrem Igora Červeného (rovněž z Motoristů), zůstala neobsazená a Petr Macinka, který dostal na starost ministerstvo zahraničních věcí, dočasně spravoval oba resorty.

Filipa Turka jsme se však nezbavili, naopak. Postupně totiž (kromě jeho nadmíru časté přítomnosti na ministerstvu zahraničních věcí, která začala mezi zainteresovanou veřejností vyvolávat spekulace o existenci intimního vztahu mezi ním a Petrem Macinkou) začalo vycházet najevo, že jako otravný hmyz stále poletuje na ministerstvu životního prostředí a de facto jej vlastně řídí. Speciálně pro Filipa Turka byla novou vládou vytvořena funkce vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal a ať užto máznamenat cokoliv, v praxi Turek obsadil kancelář ministra životního prostředí, při veřejných jednáních a na zahraničních cestách ještědonedávna ministerstvo prakticky zastupoval on, a veškeré dokumenty podle svědectví ministerského aparátu předpředložením ministru Červenému musely alespoňdonedávna procházet Turkovým schválením. Přesto, že je třeba ocenit kreativitu Motoristů při obcházení zákonných pravidel a povinností, nelze se ubránit dojmu, že se vládní posty dostaly do rukou malým klukům, kteří si z demokratických institucí udělali pískoviště.

Project 2025 pro Česko

Pozornost médií a občanské společnosti zaměstnalo v prvních týdnechpo volbách kromě neustále přibývajících skandálů Motoristů také programové prohlášení vlády (1), které místy připomíná nechvalně známý americký Project 2025*. Kontroverze vyvolal zejména bod o „transparentním financování neziskových organizací“, ve kterém se vládní strany zavazují ke zřízení veřejného registru dotací pro neziskové organizace a zavedení povinnosti pro neziskové organizace veřejně označovat zahraniční financování, což bývá (zejména vzhledem k postojům vládních poslanců k neziskovým organizacím, čemuž se budu věnovat později v tomto článku) po právu přirovnáváno k ruskému či americkému zákonu o zahraničních agentech.

V bodě o bezpečnosti pak vláda prohlašuje, že chce zvýšit přítomnost policistů v „problémových lokalitách“ a v ulicích měst, zpřísnit „postihy pro chronické narušitele veřejného pořádku“ (ať už to znamená cokoliv), zavést politiku „nulové tolerance pro nelegální migraci“ a zpřísnit pravidla pro pobyt cizinců včetně zrychlení procesu vyhošťování. Ironií osudu vestejném bodě zároveň uvádí, že zamezí zneužívání státní represe proti občanům za jejich názory. Jak tato kombinace funguje v praxi můžeme vidět ve Spojených státech, kde tato deklarovaná ochrana svobody projevu funguje pouze pro pravici, zatímco levicoví aktivisté jsou spolu s migranty stříleni v ulicích či zatýkáni a vyhošťováni.

I přesto, že jednou z mnoha příčin neslavného volebního výsledku minulé vládní koalice byl její neskrývaný militarismus, současná vláda se ve svém programovém prohlášení rovněž netají záměrem investovat obrovské sumy do posilování armády a nebrání se naplňování závazků České republiky v rámci NATO (tedy navyšování výdajů na obranu na 5 procent HDP), do čehož podobně jako minulá vláda plánuje „důsledně zapojovat český průmysl“ (tedy například v současnosti největšího výrobce munice na západní polokouli Czechoslovak Group v čele s nejbohatším Čechem Michalem Strnadem, který ke svým 300 miliardám přišel mimo jiné právě díky tomuto zbrojnímu šílenství). V bodě o zahraniční politice pak vláda deklaruje zájem na posilování české národní suverenity a (nepřekvapivě) pokračování „tradičního přátelství se státem Izrael“.

V kapitole o dopravě pak vláda i přes tvrzení, že neplánuje protěžovat jeden způsob dopravy na úkor jiných, uvádí tolik velmi konkrétních slibů a kroků, že je již nyní zcela jasné, že za současného nezvyšování daní, o kterém hovoří v bodě o ekonomice, nebude možné většinu z nich realizovat ani zdaleka. Vzhledem k tomu, že nejdetailněji rozpracovaná je (opět nepřekvapivě) oblast automobilové dopravy, dá se očekávat, že právě tam bude (na úkor dopravy veřejné, ke které se v programovém prohlášení nachází pouze několik v zásaděvágních formulací) směřovat většina vládního úsilí. Vágně popsaná povinnost řidičů taxislužeb prokazovat znalost českého jazyka pak nejen že vytváří problém tam, kde není, ale také by úplně zbytečně připravila o práci lidi, kteří se čerstvě přistěhovali do Česka a snaží se zde uživit jedním z mála dostupných způsobů.

V bodě o vzdělávání pak vláda opět nezapomněla zdůraznit, že „vzdělávání musí zůstat prosté politických vlivů i působení politických neziskových organizací“, což je mimo jiné i vzhledem k nedávnému fiasku Filipa Turka, který na promítání dokumentu o nebezpečí pravicového extremismu pro žáky základních škol před dětmi zlehčoval nacistickou symboliku a hajlování, které označil za „srandu“, více než ironické.

Nesmí samozřejmě chybět ani klasický boj proti „zneužívání sociálních dávek“ a úpravu sociálního systému, aby „motivoval k pracovní aktivitě a obsahoval přiměřenou pracovní povinnost pro dlouhodobé příjemce dávek“, jakoby už samotnou superdávku nebylo tak těžké získat, že její zneužití je takřka vyloučeno.

Bod o ochraně přírody je s menšími úpravami takřka zkopírovaný z programu Motoristů, zajímavý je ovšem bod o kultuře, který krásně ilustruje sentiment prostupující celým dokumentem - spousta líbivých frází, které si ale při bližším pohledu často protiřečí (jako zachování nezávislosti veřejnoprávních médií za současného zrušení poplatků za veřejnoprávní média), a mezi nimi nenápadně vložená konzervativně nacionalistická agenda. Bod začíná slovy o posilování role kultury, svobodné kultuře, zvyšování platů pracovníků v kultuře či ochraně památek a podpoře různých oblastí kultury. Tato podpora se však týká děl podporujících českou národní identitu. Jak je to ve skutečnosti s přístupem této vlády ke kultuře si v tomto článku ještě také rozebereme.

ODSmaxxing

Současné vládní strany se zejména před volbami rétoricky vymezovaly vůči pětikoalici téměř ve všech ohledech, což zejména s ohledem na bezpečnostní a zahraniční politiku působilo mobilizačně jak na jejich vlastní voliče, kteří si od změny vlády slibovali mimo jiné odklon od bezhlavého militarismu, tak na liberální tábor, který se děsil výrazných změn ve směřování ČR, jako například odchodu z NATO či oslabením obrany. Čím více se však blížily volby a následné sestavení vlády, tím více bylo zejména při bližším pohledu jasné, že žádná změna kurzu skutečně nehrozí.

Nejsilnější vládní strana ANO však již dlouhodobě deklaruje zájem setrvat v NATO, zároveň již v předvolebním programu ANO je v bodu o armádě jasně deklarovaný zájem jednak plnit závazky NATO (v současnosti 2 procenta HDP na obranu), a jednak investovat do armády a výrazně ji modernizovat včetně podpory autonomních systémů či robotizace (2).

SPD sice až do poslední chvíle referendum o vystoupení z EU a NATO prosazovalo, během jednání o vládě s ANO však z tohoto požadavku s vidinou vládních křesel ustoupilo. Co se pak týče zbrojení a militarizace, v předvolebním programu SPD se sice nachází odrážka s líbivým názvem „Odmítáme masivní výdaje na zbrojení“, hned pod ním se ale dozvíme, že ony masivní výdaje vadí vlastně jen pokud jsou „neefektivní“, armádu ale rovněž chtějí „modernizovat“, podporovat český obranný průmysl a, ať už to znamená cokoliv, „motivovat a podpořit děti, mládež i dospělé, aby byli schopni svou vlastchránit a bránit“.(3)

Motoristé pak podobně jako ANO jak ve veřejných vyjádřeních, tak v předvolebním programu, jasně deklarovali zájem setrvat v NATO spolu se sloganem sdíleným napříč pravicí včetně předchozívlády:„Patříme na Západ, ne na Východ!“. Stejně jako předchozí dvě strany rovněž prosazují „podporu českého zbrojního průmyslu“, modernizaci a digitalizaci armády včetně využití dronů a „obranyschopnost obyvatelstva“, což podle Motoristů znamená tříměsíční vojenský výcvik pro mladé. (4) Zatímco podle jejich volebního programu i podle nedávného návrhu Motoristů by tento výcvik byl dobrovolný, ještě na začátku minulého roku však Petr Macinka z Motoristů navrhoval pro muže starší 19 let vojenskou službu povinnou, aby „přestali zažívat pochybnosti o vlastním pohlaví“.

Velkolepé plány, které všechny vládní strany, zejména pak ANO a Motoristé, prosazují ve svých programech, se neobejdou minimálně bez udržení stávající výše, pravděpodobněji však dalšího navyšování výdajů na zbrojení v následujících letech, což znamená další škrty v ostatních oblastech rozpočtu. Zvyšování rozpočtu na obranu na 5 procent HDP sice všechny vládní strany v současnosti odmítajís tím, že takové navýšení není proveditelné, v programovém prohlášení si však vláda nechává prostor - o odmítnutí pěti procent HDP na zbrojení v programovém prohlášení nenajdeme jediné slovo, zato je zde vypsaná řada plánů, jejichž realizace vyžaduje rozsáhlé investice (modernizace, intenzifikace výstavby, investice do obranného výzkumu, navýšení počtu vojáků z povolání…) a na několika místech vyslovené odhodlání dodržovat spojenecké závazky (v rámci NATO).

Oproti předchozí vládě se tak příliš nemění ani politika militarismu a roztáčení kol zbrojení, a nijak zvlášť ani zahraničněpolitická orientace České republiky - navzdory nadějím podporovatelů současné vlády i navzdory obavám liberální části politického spektra. Nejlepším příkladem, na kterém můžeme tuto kontinuitu pozorovat, je vztah vlády ke Spojeným státům a Izraeli. Jak minulá vláda, která se ve své zahraniční politice poslušně točila všude tam, kam se otočila americká administrativa, tak současná vláda, která kromě podřízenosti americkému vlivu s odkazem na „strategické partnerství“ v Trumpově administrativě vidí ideologického spojence, neochvějně stojí při Spojených státech ať se děje, co se děje. Jak v případě útoku na Venezuelu, tak v případě stále probíhajícího útoku na Írán jsme se tak mohli setkat s téměř jednoznačnou podporou.

Jak už jsem zmiňovala výše, česká vláda deklarovala zájem o pokračování „tradičního přátelství se státem Izrael“ již ve svém programovém prohlášení. To se projevilo v praxi již nedlouho po nástupu nové vlády, kdy Petr Macinka jako druhého zahraničního hosta (hned po šéfovi Orbánovy maďarské diplomacie Péterovi Szijjártóovi) v lednu pozval do Prahy izraelského ministra zahraničních věcí Gideona Saara. Toho ujistil, že bude nejen pokračovat v dosavadní politice ČR vůči Izraeli, ale že česko-izraelské vztahy plánuje ještě prohloubit. Macinka také obnovil činnost zmocněnce pro otázky holokaustu, kterému přidal do agendy také problematiku antisemitismu. To by samo o sobě bylo v pořádku, kdyby za antisemity Macinka (podobně jako představitelé předchozí vlády a velká část českého mainstreamu) jedním dechem neoznačil protestující proti genocidě v Gaze, kteří přišli demonstrovat před Ministerstvo zahraničních věcí, a kdyby vedle něj celou dobu neseděl momentálně nejznámější český obdivovatel Adolfa Hitlera Filip Turek.

Petr Macinka kromě toho také v únoru vyzval k rezignaci zvláštní zpravodajku OSN pro lidská práva v Palestině Francescu Albanese a v dubnu se vydal na diplomatickou cestu do Izraele, kdy podpořil Izrael ve válce proti Íránu, spolupráci českého a izraelského zbrojního průmyslu, kdy podle Macinky „Česká republika může působit jako jistý vstup pro Izrael na evropské trhy“ a možný přesun české ambasády do Jeruzaléma, tedy na okupované území. Macinka k příležitosti návštěvy Izraele publikoval také komentář pro izraelský deník Israel Hajom, kde se neváhal opřít do studentů a lidskoprávních aktivistů protestujících proti genocidě a nazval je užitečnými idioty Hamásu a Hizballáhu a „sebevražednou sektu maskující se za progresivní aktivismus“.

Cukr a škrty

Představitelé vlády a poslanci vládních stran se podobně jako před volbami snaží na oko působit jako přátelé pracujících. V únoru tohoto roku se tak Andrej Babiš, Aleš Juchelka a Filip Turek zúčastnili odborářské demonstrace v Ostravě proti deindustrializaci, přičemž neopomněli využít této akce k prohlubování už tak silného protiunijního sentimentu tvrzením, že český průmysl je obětímainstreamu, médiía Bruselu. Není pochyb o tom, že Evropská unie je v současné podobě převážně nástrojem kapitálu a často hraje neslavnou roli v prosazování asociálních opatření v jejích členských zemích či v nelidských praktikách vůči migrantům na jejích hranicích. Národně separatistický přístup krajní pravice, který se zároveň v posledních letech rozšiřuje mezi veřejností, však tyto problémy neřeší, naopak je ještě zhoršuje absencí kontrolních mechanismů a alespoň nějaké formy mezinárodní spolupráce. Zároveň je třeba zmínit, že průmyslová výroba v Česku ve skutečnosti v roce 2025 meziročně vzrostla o 1,3 procenta a hodnota nových zakázek v průmyslu se meziročně v souladu s dlouhodobým růstovým trendem zvýšila o 3,4 procenta, přičemž největšími tahouny byl kovozpracovatelský a energetický průmysl, nezanedbatelnou roli hrál také dopravní a strojní průmysl.

To neznamená, že by průmysloví pracující neměli za co protestovat - naopak. Napříč výrobními provozy prokazatelně dochází k úbytku pracovních míst, slučování či rušení konkrétních provozů. Nejznámějším příkladem z poslední doby je ostravská Liberty (nyní Nová Huť), která v roce 2024 kvůli finančním problémům a následnému krachu tehdejšího majitele Sandžíva Gupty propustila cca 1800 zaměstnanců. Posledním hřebíčkem do rakve této společnosti pak nebyla deindustrializace, ale podezřelé finanční machinace v Liberty Group a přidružených společnostech, které poslaly firmu do insolvence. Novým vlastníkem se v roce 2025 stal bývalý poslanec Martin Pecina, který se dle vlastního vyjádření chystá v letošním roce propustit dalších cca 250 zaměstnanců. Ne až tak proto, že by pro ně nebyla práce nebo že by jej k tomu donutil „zlý Brusel“, ale kvůli starým dobrým kapitalistickým úsporám, které jsou podle všeho rovněž příčinou dlouhodobého zanedbávání bezpečnosti práce a revizí vybavení ze strany podniku. Letos v únoru v Nové Huti spadl kontejner na zaměstnance, kterého usmrtil, a právě vadné lano, které kontejner drželo, je jednou z vyšetřovaných variant tohoto úmrtí. Z úpadku Liberty ironicky netěží nikdo jiný, než průmyslová skupina CE Industries vlastněná Jaroslavem Strnadem, otcem nejbohatšího Čecha a majitele zbrojovky Czechoslovak Group Michala Strnada. Deindustrializace je nejsnadnější cíl, na který lze ukázat, realita je však mnohem prostší - za rušením pracovních míst a zhoršováním pracovních podmínek stojí snaha o co největší zvyšování zisku majitelů továren.

O tom, že je zdánlivé kamarádství s odbory skutečně jen PR tah, vypovídá kromě jiného také státní rozpočet na rok 2026. V druhé polovině loňského roku předložila končící Fialova vláda vlastní návrh, kde počítala s řadou opatření, nad kterými zůstával rozum stát, jmenovitě například skokové navýšení rozpočtu ministerstva průmyslu a obchodu o 30 miliard a ministerstva obrany od 21 miliard, zatímco v resortech, které mají na starosti veřejné služby (doprava, školství či zdravotnictví) se výrazně škrtalo. V březnu letošního roku byl (zastíněn skandály Petra Macinky) schválen rozpočet upravený novou vládou, který měl být oproti návrhu jejích předchůdců „úplný, pravdivý a reálný“. Když však porovnáme oba návrhy rozpočtu, zjistíme, že co se týče škrtů, nová vláda si s tou předchozí nezadá - ministerstvu školství ubrala k již odečteným 11 miliardám dalších téměř 9 miliard, ministerstvu zdravotnictví, kterému předchozí vláda škrtla 5 miliard, pak současná vláda ubrala další 2. Škrty se dotknou také ministerstva kultury, kde současná vláda navrch k Fialovým 4 miliardám škrtla další miliardu a půl. Ministerstvu zemědělství pak ubrala nová vláda dokonce 20 miliard, ministerstvu pro místní rozvoj 16 miliard a o 16 miliard přišlo také ministerstvo životního prostředí, které tak bude na letošní rok disponovat částkou necelých pěti miliard korun.

Rozpočet ministerstva práce a sociálních věcí zůstává oproti původnímu návrhu v podstatě stejný, což znamená, že mu oproti loňsku přibude „směšných“ 22 miliard korun (pro srovnání - 739 miliard z tohoto rozpočtu jde jen na důchody, 22 miliard je tedy naprosto minimální navýšení). Zajímavé je, že téměř shodný s návrhem (zvýšil se pouze o 1 miliardu) zůstává také rozpočet ministerstva dopravy, oproti loňsku si tak navzdory velkolepým plánům Motoristů doprava pohorší cca o 31 miliard. 7 miliard oproti loňsku zato přibude ministerstvu průmyslu a obchodu, což je sice o něco méně než původně navrhovaných 30 miliard, i přesto je to však jeden z mála resortů, který si v poměru k loňské výši rozpočtu poměrně citelně polepší. Rozpočet na obranu pak oproti původnímu návrhu zůstává přibližně stejný jako loni, což je asi jediná věc, která se nedá současné vládě vytknout (snad jen, že právě sem mohly směřovat ony brutální škrty). (6, 7)

Problémy čekají nás všechny

Co se týče ministerstva životního prostředí, bylo od začátku naprosto jasné, že právě na něj bude nová vláda cílit nejvíce. Všechny vládní strany se již dlouhodobě profilují odporem ke Green Dealu a v podstatě jakýmkoliv zeleným opatřením, nejvíce z toho pak Motoristé, kteří si na zdejší ministerský post brousili zuby již od začátku, aby mohli naplňovat svůj program vycházející z učení Institutu Václava Klause a popírající jakékoliv vědecké poznatky týkající se životního prostředí. Petr Macinka již dlouho před volbami prohlašoval, že v případě zvolení Motoristů poteče na ministerstvu zelená krev.

Kromě seškrtání rozpočtu ministerstva na naprosté minimum, se kterým se nedá na státní úrovni téměř nic rozumného udělat - obzvlášť pak ne jakékoliv reálné sociálně citlivé kroky k ochraně životního prostředí, seškrtalo ministerstvo také pracovní místa (k prvnímu dubnu šlo o 38 míst) a značně zredukovalo také počet oddělení na ministerstvu. Zato ale ministr životního prostředí zřídil nové oddělení klimatické politiky a Green Dealu. Celkem pochopitelně se brzy objevily spekulace, že je toto oddělení trafikou pro Filipa Turka, podle vyjádření ministra Červeného však Turek toto oddělení nepovede. Jisté však je, že z resortu zcela zmizela sekce ochrany klimatu a řada oddělení s konkrétními a komplexními agendami byla buďto zrušena, nebo sloučena.

Na ministerstvu kultury se pro změnu činí Oto Klempíř, který hned na začátku roku propustil 15 lidí. Kromě personálních změn na ministerstvu Klempíř také v březnu odvolal ředitelku Národní galerie Alicji Knast bez uvedení konkrétního důvodu, zrušil garanční radu Národní galerie a v reakci na podporu snímku o ukrajinskéqueer komunitě Státním fondem audiovize začal vytvářet novelu zákona, která by mu umožnila zasahovat do zatím nezávislého a odborného rozhodování resortu o rozdělování dotací. Ministerstvo se také podle všeho snaží zasahovat do rozhodnutí o přidělení dotací spolku Světová 1 s poukazem na „extremistické aktivity“, na které mají mít členové spolku vazby, ačkoliv o tomto má rovněž rozhodovat nezávislá odborná komise. Klempíř také předložil návrh na převedení financování veřejnoprávních médií z koncesionářských poplatků na státní rozpočet, přičemž navržená výše financování ze státního rozpočtu je navíc hluboko pod současnými příjmy z koncesionářských poplatků.

I přesto,žezejména velkou část zpravodajství České televize zcela jistě nelze označit za kvalitní a nezávislou žurnalistiku, obzvlášť co setýče otázky Izraele a genocidy v Gaze, což celkem pochopitelně značně snižuje její důvěryhodnost v očích veřejnosti, o to více pak chuť platit koncesionářské poplatky, je třeba si na tomto místě ujasnit, co krok ministerstva kultury v praxi znamená a jaké může mít důsledky zejména v českém politickém klimatu.

Když se podíváme na všechny dosavadní kroky současné vlády, je zcela jasné, že obecným trendem je zasahovat do všech oblastí fungování státu a společnosti a, slovy Filipa Turka, „deratizovat“ je od „progresivistických, levicových, někdy zelených, někdy různých jiných parazitů“ (8). Pokud by mělo ministerstvo kultury plnou kontrolu nad financováním veřejnoprávních médií, pak by to, v kombinaci se zamýšleným posílením vlivu ultrakonzervativních členů Rady ČT, jako je Xaver Veselý (jehož médium XTV slouží jako hlásná trouba Motoristů), s největší pravděpodobností znamenalo také výrazné zásahy ministerstva do obsahu a personálního obsazení veřejnoprávních médií. To znamená, že jakkoliv oprávněné jsou například naše výhrady k přemíře proizraelské propagandy či k pochybným osobnostem v ČT, jako je David Borek či Jakub Szántó, dá se očekávat, že pod kontrolou vlády bude tento problém mnohonásobně horší a kvalitní novináři a kritické hlasy z veřejnoprávních médií vymizí úplně.

Že není dobrý nápad svěřovat vládní koalici zodpovědnost za jakékoliv peníze se letos mohlypřesvědčit také organizace, které se zabývají dostupným bydlením či udržitelným rozvojem, které letos nedostanou žádné dotace (9). Organizace jako Platforma pro sociální bydlení, Iniciativa nájemníků, Romodrom, IQ Roma servis či Arnika přitom hrají důležitou roli v pomoci lidem ohroženým ztrátou bydlení a v rozvoji regionů, v čemž je vláda se svými masivními škrty ve všech resortech a celkovou nekompetencí zcela jistě nenahradí.

Nadějí je studentské hnutí

Jak se dalo očekávat, po čtyřech letech opět ožilo Milion chvilek pro demokracii. I přesto, že oproti předchozímu působení tohoto hnutí došlo k poměrně znatelnému posunu od prostého protibabišovského sentimentu ke konkrétnějším požadavkům například na podporu neziskových organizací nebo veřejnoprávních médií a k rozšíření protestů také proti Motoristům, je celkové vyznění Milionu chvilek stále poměrně dost plytké. Když se Petr Macinka v lednu pokusil vydírat prezidenta Pavla kvůli sporu o jmenování Filipa Turka ministrem, Milion chvilek reagoval demonstrací, která byla namísto celkové problematičnosti Motoristů a Filipa Turka zaměřená pouze na samotný fakt vydírání prezidenta. Bylo to na březnové čtvrtmilionové demonstraci Milionu chvilek na Letné, kdy začaly zaznívat konkrétnější požadavky na podporu neziskových organizací, kulturního sektoru či veřejnoprávních médií. Je ovšem otázkou, zda se tomuto hnutí podaří přenést přes kult osobnosti Mikuláše Mináře a některé problematické pozice, jako je podpora NATO a investic do zbrojení či absence jakéhokoliv vyjadřování ke genocidě v Gaze nebo v případě některých přímo podpora Izraele.

Není to však ani zdaleka jen Milion chvilek, kdo protestuje. Hned na začátku koaličního vyjednávání začalo protestovat klimatické hnutí proti Motoristům na MŽP. Palestinské hnutí zase od nástupu Petra Macinky do úřadu protestuje proti jeho zahraniční politice. Proti změnám ve financování kultury a veřejnoprávních médií protestují umělci a část odborů. Letošní blokáda pochodu pro život byla rovněž okořeněna odporem k vládě, jejíž představitelé se jižod loňska nevybíravě vyjadřují vůči jejímu účastnictvu a jejíž ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka zaměstnal jako šéfa svých poradců Jana Gregora z Aliance pro rodinu, jehož působení na ministerstvu může podle odborníků ohrozit legislativu na ochranu dětí, a to zejména kvůli jeho odporu ke zrušení tělesných trestů či k dětskému certifikátu, nepomáhají ani jehoneskrývané homofobní a transfobní názory, stejně tak jeho výroky o diskriminaci bílé rasy.

Za zmínku stojí také aktivizace části odborů, a to nejen odborů veřejnoprávních médií, které jsou v době psaní tohoto článku ve stávkové pohotovosti. Odborový svaz státních orgánů a organizací a Českomoravská konfederace odborových svazů se vymezily vůči nedávným výrokům Filipa Turka v XTV, kdy označil úředníky na ministerstvech za “parazity”, které je třeba “deratizovat”. Odbory hrozí právními kroky a varují před normalizací podobné rétoriky ze strany politické reprezentace. Premiér Babiš se již v rámci zachování dobrého jména ohradil, tři z ministrů za Motoristy - Petr Macinka, Boris Šťastný a Oto Klempíř - se však Turka zastali.

Formující se protivládní hnutí se zdá být zatím poměrně roztříštěné, ve většině případů jsou však společným jmenovatelem studenti, kteří jsou nezřídka hnací silou protestů. Současná generace středo- a vysokoškolských studentů vyrostla v prohlubující se ekonomické a politické krizi kapitalismu a řada studentů zažívá od útlého věku na vlastní kůži kombinaci vykořisťování na pracovišti, nedostupnosti základních životních potřeb a oklešťování lidských práv a občanských svobod spolu s nejistou bezpečnostní situací. Řada studentů tak dokáže zanalyzovat současnou situaci mnohem lépe než někteří “zasloužilí” levičáci, zejména pak z konzervativních či ortodoxních proudů. Právě odtud v poslední době proudí stařecké chytračení a poznámky o “rozmazlených liberálních fraccích, kteří nezažili skutečné problémy a určitě všichni volili Fialu” na adresu studentského hnutí či protestujících umělců, škodolibé posměšky o tom, že “nedělají svou práci správně, takže mají co si zaslouží” nebo přímo stávkokazectví - “nemají se co zapojovat do politické aktivity” na adresu veřejnoprávních médií či “analýzy” z pohodlí domova o tom, že současné protestní hnutí “není dostatečně revoluční” nebo “je vlastně k ničemu, protože mělo začít už za Fialovyvlády/má se starat jen o ekonomické otázky”.

Jistě, antikapitalistický narativ na současných protestech často chybí a bezpochyby je třeba jej do hnutí přinášet. Toho však nedosáhneme poučováním na Facebooku ani kýčovitým vyvěšováním rudých vlajek a mechanickým opakováním naučených frází. Právě teď je na čase přetavit dlouhá léta poctivě studovanou teorii do praxe, vyjít do ulic společně se studenty a odboráři a aktivní a praktickou činností se zapojit do protestů. Jedině tak se může levice projevit jako důvěryhodná síla a jedině tak bude možné o nějaké změně, o to více pak revoluci, vůbec uvažovat. Naší úlohou jako socialistů je podpořit protestující, přinášet hloubkovou analýzu současné situace, propojovat v současnosti stále ještě roztříštěné hnutí a neustále ukazovat, že existuje alternativa.

*Project 2025 je dokument amerického konzervativníhothink tanku Heritage Foundation, který navrhuje řadu opatření v oblasti domácí i zahraniční politiky, s cílem výrazně posílit pravomoci prezidenta na úkor demokratických institucí, oslabit klimatickou a sociální politiku a občanská práva včetně svobody pohybu, svobody slova či svobodných voleb nebo posílit armádu a pravomoci bezpečnostních složek. Na stránce Project 2025 tracker lze sledovat, kolik opatření již Trumpova administrativa zavedla. V době psaní tohoto článku je to již 53 procent.

https://static.heritage.org/project2025/2025_MandateForLeadership_FULL.pdf

https://www.project2025.observer/en