Ukrajinský dluh a levice, aneb jak to nedělat

V posledních měsících se vyjednávání Ukrajiny se svými věřiteli znovu dostalo do popředí. Tak například v minulém roce zveřejnil německý svaz (složený z cca pěti stovek spolků) Erlassjahr, který se zaměřuje na kampaně za odpuštění dluhů chudších zemí, několik článků a též prohlášení vypracované mimo jiné i společně s ukrajinským levicovým uskupením Socialnyj ruch. Řeč je v něm o půjčkách se splatností odvíjející se od hospodářského růstu („GDP warrants“), které si Ukrajina vzala v roce 2015. Jak jejich název napovídá, podmínky půjčky byly takové, že Ukrajina ji měla splácet pouze v situaci, kdy její HDP rostl. V roce 2022, po vypuknutí války, klesl ukrajinský HDP o 30 %. Díky půjčkám a finanční pomoci od západních institucí, v neposlední řadě ale také díky armádní poptávce začal od roku 2023 znovu růst. Poptávka vojenského sektoru je neproduktivní poptávkou, která negeneruje státu velké příjmy, vede ale k růstu oficiálních ukazatelů, a v důsledku toho byly v roce 2025 dluhopisy splatné – jak uvádějí Erlassjahr, britská Debt justice, ukrajinský Socialnyj ruch a další, díky mechanickému uplatnění dohodnutých pravidel z roku 2015, na jejichž změnu odmítali soukromí věřitelé přistoupit, by mohla Ukrajina za původně poskytnuté 2,6 miliard dolarů zaplatit až 6,6 miliard. Letos v lednu se Erlassjahr k tématu vrátil, aby informoval, že Ukrajina vyjednala od soukromých věřitelů určité ústupky, které jsou ovšem zcela nedostatečné. Stanoviska jsou to důležitá, stejně důležité je ale to, co vynechávají.

Kdo jsou hlavní věřitelé Ukrajiny

Spolky a hnutí, které se v této kauze angažují, jmenovitě poukazují na investiční fondy, například VR Capital nebo Aurelius Capital Management, což jsou takzvané „krkavčí fondy“, které za malou část nominální hodnoty kupují obtížně vymahatelné dluhy států zejména ve třetím světě, aby pak nevybíravými prostředky vymohly sumu mnohonásobně větší, než za jakou pohledávky získaly.

V prohlášení mimo jiné stojí: „Podíl tzv. GDP-warrants je v poměru k celkové výši pohledávek soukromých věřitelů vůči Ukrajině poměrně nízký. Přesto by se právě ony mohly Ukrajině obzvlášť prodražit a ztížit po válce spravedlivou obnovu“.

Je to pravda, ale „celková výše pohledávek soukromých věřitelů“ je sama jen poměrně malou částí ukrajinského dluhu celkem. Vedle „soukromých věřitelů“ jsou tu totiž západní mezinárodní instituce, a právě těm dluží Ukrajina nejvíce.

Je to už nějakou dobu, co jsme vydali překlad článku francouzského ekonoma Erica Toussainta věnovaného právě rozboru ukrajinského státního dluhu na přelomu let 2024 a 2025. Jak z něho plyne, z celkového ukrajinského vnějšího dluhu ve výši 115 miliard dolarů pohledávky ve výši padesáti miliard drží Evropská unie, celkem 38 miliard Světová banka a Mezinárodní měnový fond, cca šest miliard dohromady Norsko a Japonsko – a dvacet miliard „soukromí věřitelé“. Připomeňme, že u tzv. „GDP-warrants“, na které Erlassjahr, Debt Justice UK, Socialnyj ruch a další poukazují, se jedná o pohledávky za půjčené části ve výši 2,6 miliard, tedy cca osminy celkových pohledávek „soukromých věřitelů“ a zhruba 2 % vnějšího dluhu celkem.

Eric Toussaint také podrobně ukazuje, za jakých podmínek tyto instituce Ukrajině půjčují: vyžadují za to dodržování kalendáře „reforem“, jejichž uvádění do praxe hlídají. K těmto reformám patří rozpočtové škrty, liberalizace trhu (mimo jiné i s energiemi), vpuštění soukromých investorů do veřejných služeb, atd.

Vnucuje se pocit, že organizace jako Erlassjahr nebo Socialnyj ruch buď pro strom nevidí les, nebo ho ani vidět nechtějí.

Naivita?

Hnutí a neziskovky, které protidluhovou kampaň vedou, vědí, kdo většinu ukrajinského dluhu vlastní: v minulém roce samy zveřejnily (v článku z února 2022, který při té příležitosti doplnily) údaje o dluhu k roku 2025 včetně jeho rozdělení mezi věřitele. Jejich čísla se s Toussaintovými v podstatě kryjí. Můžeme se trochu pozastavit nad jejich formulací: „Určitá část této zahraniční pomoci přichází v podobě půjček“ („Some of this foreigh support comes in the form of loans“) zní trochu eufemisticky vzhledem k tomu, že ona „určitá část“ představuje cca 85 %. Nicméně v souladu se skutečností jsou tu zmíněny MMF i Evropská komise jako věřitelé.

Jak to veřejnosti prezentují společně se západními protidluhovými hnutími neziskovkami, to už je trochu jiný příběh. Úzké zaměření pozornosti na malé procento celkového dluhu už jsme zmínili. Podívejme se nyní ještě jednou na již zmíněný článek svazu Erlassjahr: „erlassjarh.de proto v prohlášení vydaném společně s partnerskou ukrajinskou organizací Socialnyj ruch a dalšími evropskými partnery z řas občanské společnosti požaduje, aby finanční pomoc určená k rekonstrukci a obraně neodtékala do kas hedgefondů“, píše se v úvodu. A o něco níže: „Krom právního zamezení žalobám před evropskými soudy musí být zajištěno i pokračování finanční podpory Ukrajiny. Proto musí ve své podpoře Ukrajiny pokračovat i Mezinárodní měnový fond – i pro případ, že Ukrajina nebude již s to půjčky splácet“.

V čem je problém? Už v použitém slovníku: v případě soukromých investorů mluví Erlassjahr, Socialnyj ruch a další o „půjčkách“, u EU a MMF naopak hovoří o „pomoci“ a „podpoře“, a mlčí o tom, že se také jedná o půjčky a že úroky z nich nejsou nijak symbolické, ačkoliv to vědí.

U federace neziskovek specializované na otázky dluhové spravedlnosti a na problematiku dluhů rozvojových zemí to působí přímo kouzelně, a ani Socialnyj ruch to nestaví do nejlepšího světla.

Postoj k západním institucím jako problém

Nemůžeme tvrdit, že s jistotou známe důvody jejich postoje(ale přesto stojí za zmínku, že svaz Erlassjahr podle svých výročních zpráv cca polovinu svých příjmů v posledních letech získává od německého Ministerstva pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Evropské komise a nadace Open society fund London George Sorose; aniž bychom dělali unáhlené závěry, něco to vypovídá; jen pro úplnost dodejme, že větší část zbylých příjmů pochází od německých církví – převážně protestantských, trochu od katolické – a že občas Erlassjahr pořádá menší akce ve spolupráci se sociálně demokratickou nadací Friedrich Ebert Stiftung). Ani za tím nemusí nutně být zištnost nebo nepoctivost. Nejde se ale ubránit dojmu zavírání očí před realitou. Určitá část evropské levice si zkrátka nenechá své přesvědčení o „progresivní“ úloze EU a dalších evropských institucí vzít, a jak Spojené státy v posledních letech odhazují masku, chytá se představy EU coby „alternativy“ jako tonoucí stébla a snaží se nevnímat typický přístup evropských činitelů: něco slovně odsoudit a přitom pokoutně podporovat (viz např. pokračující podporu Izraele v podobě spolupráce na úrovni rozvědek nebo technické podpory). A tak se stává, že Socialnyj ruch projevuje větší ochotu kritizovat vládu vlastní země (na jeho stránkách občas najdeme odsouzení způsobu, jakým ukrajinské elity přenášejí vojenskou a finanční tíhu války na chudší část obyvatel, i proti násilnému verbování Ukrajinců do armády se již někdy nesměle ozval) než Evropskou unii.

Zda z toho něco má, je otázka – dost možná ani ne, a nelze vyloučit, že to ani není jeho cílem. Trochu to totiž připomíná situaci v západní Evropě, když v 70. a 80. letech hýbalo veřejným míněním Solženicynovo Souostroví Gulag a část levice se k němu stavěla negativně ne nutně proto, že by mu vůbec nevěřila, ale spíš proto, že se bála posílení pravice a k tomu nadále vycházela z toho, že Sovětský svaz je součástí „pokrokového“ tábora, který je potřeba zachovat. Že se historie opakuje, není nic překvapivého, je ale úsměvné, že na tuto tradici navazuje zrovna ukrajinská organizace, která z kritiky „západní levice“ udělala svou značku – a spolu s ní i ta část západní levice, které Socialnyj ruch dělá tu výsadu, že ji nenazývá „západní levicí“.

Takový přístup nepomůže nikomu – ani obyčejným Ukrajincům, ani levici. Je celkem jedno, jestli vychází z přesvědčení nebo jestli jde o podvod – důsledky jsou stejné. Od prázdných gest vydávaných za „solidaritu“ je potřeba se distancovat a nebrat přitom ohled na prskání o „westsplainingu“ nebo „západolevičáctví“.