Donald Trump a krajní pravice

Pod vládou administrativy Donalda Trumpa však můžeme vidět snahu o totální rozpolcení dělnické třídy prostředky, které sice hrály roli i dříve, ale nikde ne v takové nekontrolované míře – vliv médií a nově především sociálních sítí. Emotivnost a nespoutanost jeho projevů přispívá k obrovské sledovanosti videí či postů, čímž je však omezen dosah jakéhokoliv fact-checkingu. To Trumpovi umožňuje šíření svých tvrzení, které často nemají s fakty nic společného, a pokračuje ve štěpení proletariátu nebo rovnou v eskalaci konfliktů uvnitř něj. To můžeme vidět jak na jeho přístupu ke globálnímu oteplování, jeho rasistických výrocích či v důsledcích jeho vlády pro osoby LGBT+ a těch nejzranitelnějších – bezdomovců a migrantů, proti nimž povolal Národní gardu na územích několika států. [1] To jen dokresluje, že heslo Make America Great Again platí jen pro úzkou skupinu lidí a že v zájmu elit (či samozvaných anti-elit) není snižování nerovností, ale snaha udržet si své mocenské postavení s další akumulaci kapitálu – ať cestou výhodného daňového systému či podporou růstu ekonomiky státu, z čehož elity těží nepoměrně více. Ideálně samozřejmě bez fungujících institucí, které by tento vývoj mohly brzdit. A bez váhání se k zajištění toho vyššího cíle neostýchají uplatnit prostředky běžné v autoritářských režimech avšak podané přijatelnou „západní formou“. V neposlední řadě se však boj proti pracujícím neomezuje jen na půdu USA, ale i na země celého světa, z nichž některé jsou pak pustošeny válkami. To je zcela v souladu s tezemi kapitalismu katastrof, kdy nejde jen o zajištění přístupu k surovinám a zisku strategicky důležitých pozic, ale i o vytváření nových trhů a privatizaci obnovy. Nelze opomenout i vměšování se do politik států, či vyloženě snahu o svržení těch režimů, které s USA dlouhodobě spolupracovat odmítají. To nyní aktuálně hrozí Venezuele pod maskou boje USA proti pašování drog. Vidíme-li pod tímto úhlem pohledu počínání Trumpovy administrativy, nemůžeme přehlížet jistou podobnost s autoritářskými režimy meziválečné éry a ignorovat důsledky z toho vyplývajících pro pracující třídu.

Přímo na vrchol

Když byl Trump v roce 2017 poprvé zvolen prezidentem USA, byla to jeho první politická funkce. Nezačínal v ulicích, nestoupal vzhůru díky oblibě, kterou si zasloužil vedením politiky na lokální, státní či federální úrovni, nezastával významnější funkci v Republikánské straně.

Do roku 2004 byl znám jako kontroverzní developer, který v 70. letech zdědil rodinnou společnost, občas vešel do veřejného podvědomí soudními procesy či excentrickým chováním. Vše se změnilo během vysílání reality show The Apprentice televizní stanice NBC, jejíž finální epizoda byla jedním z nejsledovanějších pořadů toho roku. V Trump Tower se soutěžící, kteří toužili po proniknutí do světa byznysu, ucházeli o získání kontraktu v Trumpově impériu [2]. Jejich počínání bylo často tvrdě a úsečně kritizováno všemocným bossem, jenž rozhoduje pouze na základě svých instinktů. Jejich neomylnost byla dokládána luxusem kanceláře s ikonickým majestátním křeslem, jejich živočišnost pak teatrálním vystupováním. Jindy bylo konání uchazečů odměněno vřelým, až okázalým, vždy však pečlivě zrežírovaným, uznáním. Vše bedlivě vykalkulováno tak, aby show byla pro diváka strhující, iluze přitažlivé autentičnosti co nejskrytější a sledovanost co největší. Takto si budoval image. Navíc se touto zkušeností naučil oslovovat masy a hrát si s nimi v záři reflektorů. Existují studie, které potvrzují vliv této show na výsledky prezidentských voleb: U diváků, kteří si vybudovali k Trumpovi intenzivnější parasociální vazby (tedy pocit osobní známosti a důvěry k mediální osobnosti), byla vyšší pravděpodobnost, že jej volili v prezidentských volbách, efekt byl pozorovatelný nejvíce u nerozhodnutých nebo apolitických diváků (Studie Gabriel et al. 2018).

Dalším významným faktorem, který umožnil Trumpovi vyhrát volby v roce 2016, byl faktor ekonomický. Od 80. let docházelo k přesouváním výroby amerických firem do jihovýchodní Asie z důvodu levnější pracovní síly. To vedlo k růstu nezaměstnanosti (mezi lety 1999-2011 zaniklo v USA přes 2.4 milonu pracovních míst), neboť zaniklé továrny nebyly nahrazeny jiným průmyslem či službami, nedocházelo k dalšímu rozvoji těchto regionů – týkalo se především tzv. Rust Belt (státy Michigan, Winsconnsion, Ohia, Pennsylvania). V období po krizi 2008 se situace dále zhoršovala, mzdy stagnovaly, u části populace existoval pocit „zrady z globalizace“. Toho dokázal Trump využít a svými výroky „Make America great again“ , „America first“ či antielitářským „They sold us“ získal důvěru lidí, že jejich ekonomickou situaci zlepší. V oblastech, které byly nejvíce postiženy přesunem výroby do Činy, získal nadprůměrnou podporu (blíže studie Dorn, Hanson, 2020). A právě díky těmto swing states - Michigan, Pennsylvania a Wisconsin, dřívější baště demokratů, v kombinaci s jedinečným volebním systémem v USA, se stal vítězem prezidentských voleb, byť v absolutním počtu měl o 2.9 miliónů hlasů méně než Hilary Clinton (ale 306:232 volitelů ve prospěch Trumpa).

První období a omezení státních zásahů do ekonomiky a zdravotnictví

Přestože ekonomika rostla a nezaměstnanost klesala, reálné mzdy se zvyšovaly jen velmi pomalu, což bylo patrné především v průmyslových oblastech. V roce 2017 byla také schválena daňová reforma (Tax Cuts and Jobs Act), ze které nejvíce profitovalo 20% nejbohatších, čímž přirozeně docházelo k dalšímu růstu nerovností. Naopak úlevy většiny obyvatel byly jen mírné a dočasné. 

Jedním z hlavních pilířů Trumpovy kampaně bylo zrušení tzv. Obamacare (Affordable Care Act), díky kterému vrostla dostupnost zdravotní péče a mnoha lidem zachránil život mimo jiné tím, že pojišťovna nemohla odmítnout pojistit klienta z důvodů předchozích onemocnění, došlo také k rozšíření programu Medicaid pro lidi s nízkými příjmy. Republikáni několikrát předložili návrh na jeho zrušení (např. American Health Care Act), jež prošel Sněmovnou reprezentantů, ale již ne Senátem. Kuriózně přičiněním třech republikánských senátorů, kteří hlasovali proti – v čele s Johnem McCainem, jehož ikonické gesto „thumb down“ v období, kdy právě podstupoval chemoterapii, se stalo hitem na internetu. I tak však došlo k částečné demontáži systému zdravotního pojištění. Například byla snížena federální podpora pojištění chudých (Medicaid), došlo ke zbytnění administrativy při vyřizování pojištění či snížení rozpočtu na informační kampaň. Naopak v duchu deregulací a tržních principů Trump povolil prodlužování tzv. krátkodobých pojištění (short-term insurance), které byly sice levnější, avšak často nepokrývaly rozsah základní péče.

Boj proti institucím

Asi nejzásadnější ukázka Trumpova boje proti demokratickým institucím v situaci, když nehrají v jeho prospěch, bylo období po volbách 2020. Když Joe Biden 3.11. vyhrál volby, Trump opakovaně tvrdil, že "byly ukradnuty", podal desítky žalob, z nichž prakticky všechny byly následně zamítnuty či staženy. Podle průzkumů až 70 procent voličů Republikánů těmto tvrzením však opravdu věřilo. Trump také telefonoval státnímu úředníkovi Georgie, aby našel několik tisíc "chybějících" hlasů.

Vše vygradovalo 6.1.2021, v den tzv. certifikace voleb (což je poslední ústavní krok mezi volbami a inaugurací nového prezidenta, tedy také poslední den, kdy ještě jejich výsledek mohl tehdejší prezident ovlivnit). Trump hlásal ve svém burcujícím projevu na shromáždění pojmenovaném Save America Rally, konaném na dohled od Bílého domu, že se nikdy nevzdá a neuzná porážku. Na jeho konci vyzval, aby účastníci pokračovali Pennsylvania Avenue,„aby naši republikáni udělali, co mají udělat". Následně jeho příznivci, včetně krajně pravicových milic (Proud boys, Oath Keepers), vtrhli do Kapitolu, před nímž postavili improvizovanou šibenici pro viceprezidenta Mike Pence. Několik lidí zemřelo a situace se uklidnila až poté, co byla povolána Národní garda a armáda. Proti Trumpovi byla vznesena ústavní obžaloba (impeachement, postupně dokonce dvakrát) za podněcování povstání, nicméně byl zproštěn (pro hlasovalo jen 57 senátorů místo potřebných 67). Během následného vyšetřování výbor Kongresu zjistil, že Trump aktivně odmítal nasadit Národní gardu a koordinoval tlak na Pence, aby odmítl výsledky voleb.

Obdobně Trump jedná nyní například vůči univerzitám, kterým vyhrožuje ztrátou autonomie, či soudům a dalším organizacím, které nehájí jeho zájmy.

Svou rétorikou a jím proklamovaným mesiášstvím dokázal přimět své voliče k tomu, aby mu jeho moc vybojovali zpět. Třídně neuvědomělí pracující bojují za zájmy kapitalistů bez jakéhokoliv reálného příslibu participace, a aniž by o tom věděli, sami se tím vzdalují svému osvobození.

A státní instituce nechť již neohrožují tempo akumulace kapitálu!

Příprava na Trump 2.0

V listopadu 2022 oznámil, že bude kandidovat na prezidenta i v roce 2024. Stavěl na své image "opozičního vůdce, který nebyl nikdy poražen", utužoval svou polickou moc svými mediálními výstupy např. ve Fox News, získával finanční prostředky a založil novou sociální síť Truth Social, jež mu zajišťovala komunikaci se svými spojenci bez rizika zrušení či pozastavení účtu (jako se to stalo v případě Facebooku). Podařilo se mu v primárkách Republikánské strany porazit své soupeře, především Rona DeSantise a Nikky Haley. Přestože také čelil několika obžalobám (připomeňme např. obvinění z nadhodnocování svých aktiv za účelem získání lepších podmínek úvěrů, sexuálního zneužití a pomluvy či federální obžalobě za převrat po volbách 2020 - tento případ nebyl ještě plně ukončen, atd.), dokázal je přetavit ve svůj prospěch, neboť měly dokládat, že je kandidátem proti stávajícímu systému a samotné kauzy nejsou nic víc, než honem na čarodějnice či spiknutím proti jeho osobě. Sám se tak stavěl do role mučedníka systému, tím si získával sympatie skutečných obětí systému. Hesla o národní obnově, obraně tradičních hodnot, ale také sliby o okamžitém ukončení válek ve světě, prezentované v teatrálních show emotivním stylem a útočnou rétorikou, mu pak nakonec opět pomohla vyhrát volby i v listopadu 2024.

Současnost

Trump vs proletariát

Od počátku druhého prezidentského období je zřejmé, že Trump se bude snažit maximalizovat svou moc. To je nejvíce vidět obcházením Kongresu jakožto zákonodárné moci a vydáváním prezidentských dekretů (executive orders). Jejich účel byl primárně administrativní, koordinační, měly pomáhat s implementací zákonů do praxe, jejich funkce tedy nebyla primárně legislativní. Postupem času se staly nástrojem tvorby zákonů v období krize či obecně ve chvíli, kdy Kongres nebyl schopen přijmout rychlá rozhodnutí. Následná válka impérií od konce 40. let však nebyla časově ohraničená, ohrožení amerického impéria bylo trvalé, dekrety se začaly vydávat i za účelem udržení USA jako globální velmoci. Vzpomeňme na prezidenta Trumana, který svým dekretem poslal americké vojáky do Koreje - tedy bez vyhlášení války a bez posvěcení Kongresem. Od té doby američtí prezidenti vládli jako tzv. Imperial presidents (5), kdy využívají boj za "národní bezpečnost" k rozšiřování své moci. Řízení státu se přizpůsobuje imperiálním potřebám kapitálu. Toto„demokratické" pojetí vládnutí je zajisté velmi vzdáleno tomu, co za ideální demokracii považujeme v obecné rovině. Přesto je nám ta americká předkládána za vzor. Tedy jistá forma autoritářství k zajištění americké hegemonie a usnadnění fungování neoliberalismu byla patrná u prezidentů USA i před Trumpem. Ten však dodal dekretům zcela jiný rozměr. Skrze ně demonstruje svoji dominanci, používá je k rozkladu a delegitimizaci státního aparátu a jejich jazykem často podtrhuje svůj mediální obraz (např.: Restoring Freedom of Speech). Také je však velmi intenzivně uplatňuje v boji proti pracující třídě. Do vydání dekretu EO 14173 platil takzvaný afirmativní akční plán, někdy také překládán jak program pozitivních opatření (angl. affirmative action plan) platný od 60. let jako součást boje za občanská práva, platný byl pro tzv. federální dodavatele (soukromé firmy mající smlouvy s federálními podniky). Jednalo se o opatření, které mělo odstranit nerovnosti jak v náboru do zaměstnání, tak podmínek v práci samotné: Zaměstnavatel měl povinnost analyzovat, zda v jeho firmě určité skupiny lidí nejsou systematicky znevýhodněné, měl stanovit konkrétní cíle a přijmout kroky, aby těchto cílů bylo dosaženo. Dekretem byla tato povinnost zrušena. Nejen, že se tím opět otevřely dveře diskriminaci, ale také se jedná o signál, že stát již nepovažuje strukturální nerovnosti za společenský problém. Jiné výnosy pro některé pracující zase znamenají vyšší tlak na výkon, vyšší riziko propouštění např. i v případě podezření z nedostatečné„loajality k ústavě"(např. EO 14170). Ruku v ruce s tím jde omezování činnosti odborů.

Politika vůči nejzranitelnějším

Zcela represivní je Trumpova politika týkající se imigrantů. Ti jsou Trumpem vnímání jako„hrozba pro bezpečnost, veřejný pořádek a americkou identitu". Místo podpory a snahy o integraci těchto vyloučených osob jen aplikuje trestní a donucovací nástroje, které vedou jen k dalšímu zhoršení již tak tristních podmínek, ale také formuje veřejné mínění, normalizuje dehumanizující postoje vůči nim. Od ledna 2025 Trump posiluje moc federálních agentur majících na starosti většinu imigrační agendy, přičemž úkolem některých z nich (např. ICE) je cílené vyhledávání migrantů a jejich následné zadržování. Dramaticky omezil možnosti, jak požádat o azyl po nelegálním vstupu do země. Nejvíce otřesné a nehumánní jsou však deportace osob bez soudních procesů. Zatímco dřívější administrativy alespoň rozlišovaly mezi osobami s kriminální minulostí a těmi, kteří v USA dlouhodobě žili a čekali na azyl, dnes toto neplatí. Není pochyb o tom, že USA porušují Úmluvu o právním postavení uprchlíků a její Protokol z roku 1967, k nimž jsou smluvní stranou.

Stejně tak Trump kriminalizuje osoby bez domova, neboť jsou v jeho vidění světa "bezpečnostní a morální hrozbou". Žádné "Housing first", byť s prokazatelnými pozitivními výsledky, pouze detenční zařízení a vězení.

Geopolitika

Spíše podřízenost než spojenectví - tak by šel charakterizovat vztah mezi EU a Trumpem. Tak dává Evropě jasně najevo, že ji nepotřebuje, a dosti hlasitě zdůrazňuje, jak on sám je pro Evropu nepostradatelný - jak v otázkách ekonomických, přičemž EU hned preventivně„napálil" 15% cla na většinu zboží směřujícího do USA, tak v otázkách vojenských. On jediný je, viděno perspektivou jeho egocentrismu, přece schopen zajistit mír na Ukrajině a také jej na evropském kontinentě zaštítit. Válku ale v důsledku nechápe jako řetězec humanitárních katastrof, ale spíše jako tržní příležitost. Po Zelenském přechodně požadoval 50 procent nerostných surovin Ukrajiny, čímž stvrdil imperiální povahu válek vůbec. V případě Gazy lze jeho politiku vyložit např. perspektivou tzv. kapitalismu katastrofy popsané Naomi Klein: Nejprve destrukce Gazy, kdy bohatnou zbrojařské firmy, poté její rekonstrukce - totálně zničená a obyvatel prostá Gaza se stává potenciálním trhem, jenž láká americké (samozřejmě i izraelské) firmy k investicím. To nám dokládá svým plánem na přeměnu Gazy v Riviéru Středního východu.

V Trumpově praxi je boj kapitalistů za další akumulaci kapitálu bojem proti proletariátu na několika úrovních. Nejen, že oslabuje pracovní jistoty a kolektivní právo, ale snaží se omezit a zničit veřejné instituce, které dosud dopady kapitalismu zmírňovaly, např. sociální politiku. Konsekvence plynoucí z klimatické krize a kapitalismu katastrof jsou pak nejen pro jednotlivce, ale pro celé skupiny pracujících a budoucích generací naprosto devastující.

Krize neoliberalismu

Často se diskutuje o tom, zda režim v USA je fašistický. V osobě Donalda Trumpa, v jeho rétorice, a způsobem jeho vládnutí můžeme vidět jisté paralely k vůdcům meziválečných let. Ale takovéto rychlé a mechanické ztotožnění může být velmi krátkozraké a příliš zjednodušující. Jak je psáno výše, rámec doby a konkrétního místa vždy způsobí, že dění a jednotlivosti současnosti nebudou jen překopírovanou minulostí. A to je velmi důležité, neboť jinak by mohlo dojít jen k neúplnému odhalení následků této vlády a marně bychom hledali správnou strategií boje proletariátu proti utlačovatelům. Například je nutné si uvědomit, že Trump se nedostal k moci zhroucením systému v důsledku válek a rozkladu státních institucí. Zvítězil na pozadí strukturální krize neoliberalismu, kdy deklasovaná střední střída ztratila ekonomické jistoty, ale i pocit uznání a významu. Odpovědí je reakční autoritativní populismus, který tvrdí, že chce vrátit Ameriku do doby, kdy vše bylo skvělé. Přitom však prosazuje destabilizaci institucí a tím pádem i ruší nástroje, jimiž lze nerovnosti zmírňovat. Zásadní také je, že za úspěchem Trumpa do jisté míry stojí sociální sítě, které jsou zcela deregulované a v rukou pár nejbohatších lidí, kterým jeho politika vyhovuje.

Samozřejmě je vidno, že Trump má množství obdivovatelů, kteří k němu vzhlížejí - dost blízko k němu má např. prezident Argentiny Javier G. Milei, indický premiér Narénda Módi či Geert Wilderse v Holandsku. V České republice se jeho „vizí“ chopili Motoristé sobě, jacísi ideoví dědicové Václava Klause, kteří se prohlašují za jedinou autentickou pravicovou stranou. Nicméně Trump je obdivován jednotlivci napříč spektrem pravicových stran.

Co dál?

Nelze nebýt kritický vůči důsledkům kapitalismu pro pracující: Měli bychom mimo jiné poukazovat na mnohdy až zločinecké potírání práv pracujících a omezování jejich svobod - jak v USA, tak kdekoli jinde, důsledně odmítat fragmentaci proletariátu, především zasadit se o rozvíjení a prohlubování třídního vědomí pracujících. Bez něj se totiž může stát, že nám tady časem klauni v kšiltovkách budou tvrdit, jak jsme se tu v dobách útisku měli dobře, a my jim na to skočíme.