Obrana veřejnoprávních médií nestačí
Záměr vládní koalice převést financování České televize a Českého rozhlasu z koncesionářských poplatků na státní rozpočet není žádnou nevinnou administrativní změnou. Je to pokus vytvořit si nástroj politické kontroly nad veřejnoprávními médii. Jakmile se financování veřejnoprávních médií stane součástí každoročního rozpočtového vyjednávání, bude mít vláda možnost ovlivňovat jejich fungování prostřednictvím škrtů a ekonomického nátlaku.
Obrana veřejnoprávních médií nestačí
Záměr vládní koalice převést financování České televize a Českého rozhlasu z koncesionářských poplatků na státní rozpočet není žádnou nevinnou administrativní změnou. Je to pokus vytvořit si nástroj politické kontroly nad veřejnoprávními médii. Jakmile se financování veřejnoprávních médií stane součástí každoročního rozpočtového vyjednávání, bude mít vláda možnost ovlivňovat jejich fungování prostřednictvím škrtů a ekonomického nátlaku. Ostatně nejde jen o Babišovu současnou vládu. Takový mechanismus by mohla v budoucnu využít jakákoli vláda, která bude mít zájem na oslabení nezávislosti médií a posílení vlivu oligarchických struktur. O tom pojednává i nedávný článek Jana Májíčka.
Stávce zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu je proto třeba vyjádřit kritickou podporu. Pro levicové aktivisty samozřejmě není jednoduché se za současnou podobu veřejnoprávního zpravodajství postavit. Zejména Česká televize má dlouhodobě značné problémy s objektivitou a pluralitou názorů – její jednostranné informování například o genocidě v Gaze je jedním z nejvýraznějších příkladů, jak daleko má od skutečného naplňování svého poslání veřejnoprávního média. To však nic nemění na tom, že podřízení médií přímo politické moci by znamenalo další, ještě závažnější omezení prostoru pro kritické hlasy. Bránit jejich nezávislost neznamená rezignovat na kritiku jejich současného fungování.
Liberální opozice mezitím reaguje podle očekávaného scénáře. Opět se mobilizuje Milion chvilek pro demokracii, pořádají se pokojné demonstrace a zaznívají patetické morální apely na obranu demokracie. Celé toto počínání působí tragikomicky bezradně. Stejný model politické mobilizace se opakuje už řadu let, aniž by dokázal nabídnout odpověď na vzestup pravicových populistů i krajní pravice. Oslovuje stále dokola pouze vlastní, převážně liberální tábor, zatímco problémy a frustrace velké části společnosti zůstávají stranou. Většinovým voličům, kteří dali svůj hlas Babišovi, SPD a Motoristům, jsou obavy pražských liberálů často značně vzdálené. Nelze donekonečna mobilizovat proti následkům politické krize a ignorovat její příčiny. Krize bydlení nebo snahy vykostit zákoník práce nejsou tématy, která by se ve veřejném prostoru diskutovala tak vášnivě jako abstraktní "obrana demokracie".
S nadějí proto sledujeme protestní hnutí nastupující generace Z v evropských zemích, které začíná svou masovostí a energií připomínat rok 1968. Protesty ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a dalších zemích nejsou jen výrazem generační vzpoury. Odrážejí hlubší nespokojenost mladých lidí s mizernou perspektivou života v současném systému – s nedostupným bydlením, nejistým profesním uplatněním, rostoucími životními náklady, podfinancovaným školstvím, klimatickým rozvratem a politickou reprezentací, která tyto problémy nedokáže nebo nechce řešit. Právě v tom spočívá potenciál těchto protestů: nevycházejí pouze z potřeby bránit dosavadní politické uspořádání před pravicovými populisty, ale z požadavku na jeho proměnu. Ukazují širokým lidovým masám, že existuje alternativa k volbě mezi obhájci současného liberálního řádu a konzervativně-pravicovými populisty. Mohou tak být onou pověstnou jiskrou, která zažehne mnohem širší společenské hnutí a mobilizuje nejen studenty, ale i pracující či odbory.
Zvláštní inspirací je pro nás nedávné vítězství studentského hnutí v Srbsku. Tamní studenti dokázali něco, na co česká liberální opozice za celá léta nedokázala najít recept: vybudovat masové celonárodní hnutí zdola, oslovit lidi napříč společností a nakonec ve volbách porazit autoritářský režim Aleksandara Vučiće, který v zemi vládl čtrnáct let. Nečekali na záchranu od zavedených politických stran ani se nespokojili s pouhým opakovaným svoláváním demonstrací pro vlastní příznivce. Dokázali proměnit občanskou nespokojenost v organizovanou politickou sílu.
Právě takovou alternativu potřebujeme i u nás. Odmítáme falešné dilema, podle něhož musí levice buď stát na jedné straně barikádě s liberály a stát se tak součástí obrany dosavadního politického a ekonomického statu quo, nebo se naopak pokoušet konkurovat pravicovým populistům přebíráním jejich nacionalistické a konzervativní rétoriky, jak jsme toho byli svědky u projektu Stačilo!. Ani jedna z těchto cest neřeší příčiny současné krize. Potřebujeme hnutí, které dokáže mobilizovat pracující a studenty zdola a propojit boj proti pravicovým populistům a fašismu s bojem proti chudobě, nerovnostem a vykořisťování.
Nestačí bránit instituce současného systému. Namísto nostalgie po liberální demokracii musíme usilovat o společnost, v níž o veřejných záležitostech nebudou rozhodovat oligarchové a jejich političtí spojenci, ale samotní lidé – o skutečnou demokracii v podobě socialismu zdola.