Andrej Babiš připravuje další vládě cestu k privatizaci veřejnoprávních medií
Vláda vedená hnutím ANO má jako jednu ze svých priorit převedení financování České televize a Českého rozhlasu ze systému zákonem daných poplatků na financování ze státního rozpočtu. Při diskusi o tomto rozhodnutí padá na levici mnoho argumentů, které záměr podporují. Většinou si mylně představují, že toto převedení pod státní rozpočet je buď formou větší demokratické kontroly, nebo pomstou, kterou si instituce za svoje zpravodajství zaslouží, a budou od příště pod stejným bičem škrtů, jako všechny ostatní veřejné sektory. Oba dva argumenty jsou mylné, ačkoli vycházejí z oprávněné kritiky zpravodajství obou institucí.
Ideologická stráž
V zahraničně-politických otázkách odráží zpravodajství České televize a Českého rozhlasu dlouhodobý politický konsensus na tzv. euroatlantickém směřování. To znamená, že politika reprezentovaná Spojenými státy, EU a NATO, stejně jako dalšími institucemi jako je Mezinárodní měnový fond a Světová banka, jsou považovány za správné a žádoucí. Jejich kritika je z podstaty podezřelá, protože problematizuje chování těchto subjektů a dopady jejich politik. Stejně jako u tištěných medií ale platí, že zásadní je politické rozdělení sil a názorů v populaci a ochota za ně demonstrovat. I nejsilnější politická masáž přestane být po nějaké době účinná, pokud existuje silné hnutí, které říká něco jiného.
Když se v druhé polovině 90. let rozhodovalo o tom, zda a jak vstoupíme do NATO, nebyla podpora pro tuto instituci tak jednoznačná jako je dnes. Například v roce 1996 byl počet příznivců a odpůrců vstupu téměř vyrovnaný (38 % : 36 %). Jenže většina politické reprezentace a s ní i většina medií byla pro vstup. Důvody tohoto postoje velmi přesně vystihl ve svém komentáři pro deník Právo 17. prosince 1997 politolog Josef Pokštefl, který napsal: „Ne,odpůrciNATOnejsou ani idioti, ani hazardéři. Vadí jim však, že vládní garnitura v době formování nového evropského bezpečnostního modelu a jiné než atlantické alternativy nebyla ochotna ani o ní přemýšlet, natož se jí vážně zabývat. Dala přednost řešení, od kterého si zřejmě slibuje nejúčinnější zahraničněpolitickou garanci ,sametové‘ transformace, nově vzniklých soukromovlastnických majetkově-právních vztahů, na nichž si sama zajistila lví podíl. To je zřejmě i základem devotnosti vládnoucí garnitury vůčivedoucísystémové velmoci, která si nijak nezadá s obdobnou devotností minulé vládnoucí garnitury, smetené historií.“ Jejich kombinovaný tlak a také rozhodnutí tehdejšího předsedy ČSSD Miloš Zemana neuspořádat referendum o této otázce nakonec přivedl Českou republiku do NATO.
S nástupem nového tisíciletí a debatách o globalizaci, referovala media opět s velkou mírou servility o stanoviscích, která nekriticky chválila ekonomické propojování a rušení všech bariér bez ohledu na dopady. Výrazně se to projevilo při zpravodajství o chystaném a poté také uskutečněném zasedání dvou hlavních institucí ekonomické globalizace Mezinárodního měnového fundu a Světové banky v Praze. Zpravodajství se opět soustředilo na mainstreamovou interpretaci zasedání jakožto prestiže a prezentování demonstrantů nebo i umírněných kritiků jako lidí, kteří stojí v cestě pokroku a nejsou racionální. Tehdejší představitel ODS Miroslav Macek prohlásil, že by se do demonstrantů mělo střílet. Opozici vůči ekonomické globalizaci představovali jen anarchisté, Socialistická Solidarita a další trockistické skupiny, a KSČM. Kritický hlas se do medií dostával jen sporadicky.
V podobném duchu bychom mohli pokračovat u amerického vyhlášení války proti terorismu a útoku na Afghánistán a Irák, obhajoby výstavby amerického radaru, podpory nejrůznějších privatizačních a neoliberálních reforem až po současnou podporu izraelské genocidy v Gaze. Potud sloužila a slouží veřejnoprávní media jako ideologický strážce, jako hlavní ideologický státní aparát, který zajišťuje určitou míru souladu všech informací, které veřejnost dostává.
Jejich vlastní pravidla
Má tedy smysl taková media bránit? Česká televize a Český rozhlas se nedají redukovat na zpravodajství a publicistiku. Na to jsou to příliš velké instituce. Ale i kdybychom to čistě kvůli jasnosti argumentu udělali, tak je lepší veřejnoprávní media mít, než je nemít. Proč? Protože každé hnutí či politická strana, pokud získá dostatečnou podporu může legitimně požadovat své zastoupení a prostor pro svoje názory. V minulosti se to povedlo jak hnutí proti americkému radaru, tak hnutí proti neoliberálním reformám. Soukromá media žádný zákonný ani jiný závazek nemají. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že poukazování na jejich manipulace a jejich ohýbání reality vede buď k vymlčení těchto stížností, nebo pohrdlivému posměchu.
U veřejnoprávních medií můžeme využít alespoň formálně jejich vlastní pravidla k tomu, aby se tu a tam ozval v mainstreamu hlas, který říká, že věci jsou jinak, než se běžně říká.
Babišova vláda se ale snaží omezit i tento velmi úzký prostor. Pokud budou veřejnoprávní media položkou ve státním rozpočtu, tak se nemusí za této vlády vůbec nic stát. Ale už ta příští může v duchu všech vlád od roku 1989 říkat, že stát nemá peníze a musí šetřit. Zatímco dnes je volání po uskromnění se ČT a ČRo („šetří přece všichni, tak musí i veřejnoprávní media“) argumentační faul, protože tato media pracují s vyrovnanými rozpočty, po postátnění to může být jinak. Budoucí vláda klidně vedená starosty s účastí ODS bude moci do rozpočtů těchto medií zasahovat a omezovat jejich práci. Ty klíčové politicko-ideologické funkce ve zpravodajství jistě ohroženy nebudou. Ale prostor pro kritickou tvorbu, menšinové formáty, názorově pluralitní pořady ale jistě zmizí. Třeba ne hned, ale postupně. Konec konců část ODS reprezentovaná Markem Bendou, ale třeba i mladšími členy této strany, je pro privatizaci celých kanálů České televize, o Rozhlasu ani nemluvě.
Babišův útok na ČT a ČRo bychom měli odsoudit ne proto, že jsou obě instituce skvělé a bez nich by se zhroutila demokracie, ale protože se jedná o útok zprava, který posílí oligarchy řízená soukromá media a posílí kontrolu politické reprezentace. A ta, jak nedávno správně poznamenala novinářka Zdislava Pokorná v podcastu deníku Alarm, je do velké míry ovlivněna lobbyisty, které za ní vysílají opět ti nejbohatší.
Pokud tedy nepůjde o systémovou změnu k větší demokratizaci kontroly a větší participaci ze strany veřejnosti, je lepší stávající veřejnoprávní media zachovat, jakkoli budou stále operovat v rámci kapitalistického mainstreamu, a kritizovat každý jejich přešlap a manipulaci.