ICE a Frontex – vlhký sen nové pravice

Studie publikovaná v prestižním vědeckém časopise PNAS analyzovala data z Texasu a zjistila, že nelegální imigranti měli poloviční míru zatčení za násilné a drogové trestné činy a dokonce čtvrtinovou míru za majetkové trestné činy ve srovnání s americkými občany. Ekonomové ze Stanford University, Princeton a Northwestern pak analyzovali 150 let dat z amerického cenzu a dospěli k závěru, že od roku 1870 nikdy nebyli imigranti věznění ve vyšší míře než lidé narození v USA - v současnosti mají dokonce o 60 % menší šanci být odsouzeni. Paradoxně také platí, že mezi lety 1980 a 2022, kdy se podíl imigrantů v USA více než zdvojnásobil z 6,2% na 13,9%, celková kriminalita klesla o více než 60%.

Kriminalita imigrantů je tedy v mediálním obrazu nadreprezentována. Toto xenofobní podhoubí je základem, na němž mohou nová pravicová hnutí, jež lze zařadit mezi hnutí neofašistická (budující především na hypernacionalismu a touze po etnicky čistém národu), stavět své narativy o tom, jak domácímu dělníkovi je upírána práce, bydlení a důstojná mzda – právě proto, aby více zbylo na ty cizí, nově příchozí násilné kriminálníky, kteří nikdy pracovat nebudou.

Ač můžeme podobné narativy sledovat ve společnosti minimálně již od dob industrializace, sílu dostávají jenom v případě, pokud se běžní pracovníci cítí ohroženi, pokud se bojí o své příjmy, či vidí, že jejich výdělky již nemohou zaplatit tolik, co kdysi. Tady hrají roli ekonomické úzkosti, které proletariát cítil minimálně od globální finanční krize v roce 2008. Vládnoucí třída namísto toho, aby svým zásahem podpořila proletariát, rozhodla se pro udržení velkých podniků a pod záminkou trickle-down ekonomiky – tedy představy, že bohatství bohatých postupně „přesakuje" dolů k chudším – dovolila přežít i gigantům, kteří by podle vůle trhu měli padnout na kolena.

Spojené státy nalily do záchrany finančního sektoru přes 700 miliard dolarů prostřednictvím programu TARP, zatímco miliony rodin přišly o domov. V Evropě byly podobně zachráněny španělské, irské a řecké banky za cenu drakonických úsporných opatření uvalených na běžné občany.

Toto období je charakteristické tím, že se do povědomí dostávají dnešní alt-pravicoví giganti, jakými jsou: Donald Trump, Alice Weidel, Giorgia Meloni, Marine Le Pen, Nigel Farage a bohužel mnoho dalších.

Pokud tedy finanční tíseň a všudypřítomné xenofobní narativy jsou palivem pro fašistický zápal, pak je zřejmé, že se situace rapidně zhoršila během globální zdravotní krize spojené s pandemií COVID-19, kdy platy dělníků zcela ztratily dech a stagnovaly, zatímco výdělky vlastníků kapitálu raketově rostly. Kapitalistická třída je nyní v situaci, kdy potřebuje upevnit svou moc, a kontrola migrace je cenným nástrojem. Nejen proto, že umožňuje korigovat cenu práce, ale hlavně proto, že může sloužit jako ventil pro frustrované bílé dělníky.

Jak se brání hranice?

Jak Evropská unie, tak Spojené státy americké se shodnou na několika věcech. Hranice by měly chránit specializované agentury k tomu zřízené (ICE, Frontex), jejich rozpočty by měly být astronomické. Hranice je třeba bránit jak vně, tak uvnitř území, a to za použití násilí. Občané mohou být zpočátku ochotně slepí vůči násilí, které tyto agentury k výkonu své práce využívají, ale čím je silnější anti-imigrační sentiment ve společnosti, tím větší je poptávka po rychlém a celoplošném vyhoštění všech neregulérních migrantů. A právě v tento moment se především dělnická třída plně seznámí se vším, co masové deportace vlastně ve skutečnosti znamenají.

Naše západní ekonomika je postavená tak, že velmi důležitá průmyslová odvětví stojí na nejlevnější pracovní síle, kterou zastávají především lidé bez platných povolení k práci či pobytu. Podle analýzy American Immigration Council by masové deportace v USA odstranily až 1,5 milionu pracovníků ze stavebnictví, 225 tisíc ze zemědělství, jeden milion z pohostinství, 870 tisíc z výroby a 461 tisíc z dopravy a skladování. V některých odvětvích tvoří nelegální imigranti až 16% pracovní síly - například v zemědělství - což znamená, že jejich odstranění by vedlo k okamžitému kolapsu produkce.

Zemědělství, průmyslové zpracování masa, stavebnictví, ale i péče o seniory se mohou dít za současné ceny především kvůli vykořisťování těchto dělníků. Studie Peterson Institute for International Economics odhaduje, že deportace 1,3 milionu imigrantů by zvýšila ceny o 1,5% do roku 2028, zatímco deportace 8,3 milionů imigrantů by zvýšila ceny až o 9,1%. Ceny v sektorech náročných na imigrační práci - jako je zemědělství - by vzrostly relativně o více než 1%, což by mělo přímý dopad na dostupnost a cenu základních potravin.

Druhým trochu překvapivým důsledkem deportací je, že mzdy dělníkům neporostou. Ačkoliv je pravda, že by někteří mohli vidět vyšší sumy na svých výplatních páskách, deportace naopak zdražují ceny zboží a mohou vést k silnější inflaci, což znamená, že životní úroveň se může naopak zhoršit.

Ekonomická data však ukazují ještě horší realitu: deportace ve skutečnosti ničí pracovní místa i pro rodilé pracovníky. Studie programu Secure Communities, který mezi lety 2008 a 2014 deportoval přibližně 400 tisíc lidí, ukázala, že míra zaměstnanosti klesla nejen mezi imigranty, ale také mezi americkými občany.

Ekonomové zjistili, že odstranění 500 tisíc imigrantů z pracovního trhu by vedlo ke ztrátě 44 tisíc pracovních míst pro americké občany. Důvod je prostý: práce imigrantů a rodilých pracovníků jsou často komplementární, nikoliv substituční. Když chybí imigranti, kteří staví základní strukturu domu, není práce ani pro elektrikáře a instalatéry. Když není dost pracovníků v jídelnách a hotelích, klesá poptávka po dodavatelích potravin a čisticích službách.

Penn Wharton Budget Model odhaduje, že masové deportace by mohly snížit HDP USA o 1,0% až 4,9% v závislosti na rozsahu a délce trvání programu. Congressional Budget Office naopak odhadoval, že nedávný nárůst imigrace mohl přidat 8,9 bilionu dolarů k HDP během příští dekády a současně snížit deficit o 900 miliard dolarů. Masové deportace by tento trend obrátily.

Dalším dopadem, se kterým se potýkají právě naši soudruzi ze Spojených států, je násilí a nespravedlnost přímo před jejich očima. ICE v rámci naplnění kvót cílí na všechny, kdo mohou být vyhoštěni. Nesoustředí se na kriminálníky či násilníky, ale útočí na pracovištích, ve školách a kostelech. Odvléká bezproblémové členy komunity přímo před zraky ostatních a nikdo s tím nemůže nic udělat.

Data z programu Secure Communities ukazují, že 79% deportovaných mělo jako nejzávažnější odsouzení nenásilné trestné činy včetně dopravních přestupků a imigrační přestupky, dalších 17% nebylo odsouzeno vůbec. Program necílil na nebezpečné kriminálníky, ale na kohokoli, kdo mohl být deportován - včetně lidí, kteří žili v USA celý svůj život, měli zde rodiny a přispívali do komunity.

Výzkum z Trumpova prvního funkčního období ukázal, že zvýšené deportace měly negativní dopad na mentální a fyzické zdraví imigrantských rodin. Strach vedl některé osoby - včetně těch s legálním statusem nebo americkými rodinnými příslušníky - k tomu, že se vyhýbaly využívání vládních programů a zdravotních služeb, na které měly nárok. Rodinné separace způsobené deportacemi mají negativní psychologické dopady zejména na děti, které mohou zažívat změny ve stravování a spánku, úzkost, smutek, hněv a stažení se ze sociálního života. Imigrační razie a deportace také zvyšují strach a nedůvěru k veřejným institucím, což vede k tomu, že se imigranti méně zapojují do aktivit v kostelech, školách a komunitních organizacích.

Samotná realizace masových deportací stojí obrovské sumy peněz. I s novými prostředky poskytnutými v rozpočtu na rok 2025 Penn Wharton Budget Model odhaduje, že permanentní deportace by stály dalších 900 miliard dolarů během prvních 10 let - nad rámec 170 miliard dolarů již alokovaných na ochranu hranic, vnitřní vymáhání a deportace. American Immigration Council odhaduje celkové náklady na 400 miliard dolarů ekonomických ztrát během příští dekády.

Tyto náklady zahrnují nejen provozní výdaje ICE, ale také ztrátu daňových příjmů. Deportace snižují daňové příjmy jak kvůli ztrátě daní placených nelegálními imigranty, tak kvůli snížení daní placených americkými pracovníky, kteří přicházejí o práci. A to vše v situaci, kdy ICE již teď bojuje s nedostatkem personálu - agentura zaměstnává přibližně 5 500 agentů pro vymáhání imigračních zákonů, ale v posledních letech měla problémy s nedostatkem uchazečů, což ztěžuje obsazování volných míst. Nábor a výcvik typicky trvá 18-24 měsíců. Počet míst v detenčních zařízeních sice vzrostl na 41 500 lůžek pro fiskální rok 2024, což však rozhodně nestačí k zvládnutí navrhovaných masových deportací.

Narušení pracovních práv všech dělníků

Masové deportace však nepoškozují pouze deportované osoby a jejich rodiny - systematicky oslabují pozici všech dělníků na trhu práce. Studie ukázala, že zavedení programu Secure Communities vedlo ke zvýšení pracovních úrazů a snížení stížností na bezpečnost práce na pracovištích s vyšším podílem hispánských pracovníků. Stejná studie zjistila, že toto zvýšené vymáhání imigračních zákonů způsobilo nárůst porušování minimálních mezd mezi hispánskými i nehispánskými pracovníky. Deportace omezují alternativní pracovní možnosti těch pracovníků, kteří jsou nejvíce ohroženi rozšířeným vymáháním imigračních zákonů, čímž snižují jejich vyjednávací sílu, což následně snižuje vyjednávací sílu všech pracovníků soutěžících na stejných pracovních trzích.

Kapitál tímto způsobem používá hrozbu deportace jako nástroj ke stlačení mezd a zhoršení pracovních podmínek pro všechny dělníky, nejen pro ty bez dokumentů.

ICE je moc, ale Frontex může být jiný

Frontex pracuje především jako poradenská instituce, jejíž hlavní náplní je monitorování lodního provozu ve Středozemním moři a kontrolování všech plavidel, která vstoupí do výsostných vod Evropské unie. Jakmile plavidlo vstoupí do našich vod, lidé na palubě mají nárok na podání žádosti o status uprchlíka v EU. Tato celosvětově uznávaná pravidla o přijímání lidí z lodí mají svůj důvod a tím důvodem je zkušenost z doby nástupu Adolfa Hitlera k moci, kdy lodě s židovskými uprchlíky – nejznáměji případ lodi MS St. Louis v roce 1939 – byly odmítnuty na pobřeží USA, Kuby i Kanady a pasažéři byli nuceni vrátit se do Evropy, kde mnozí zahynuli v koncentračních táborech.

Středozemní moře možná nepatří mezi nejnebezpečnější vody na světě, ale pokud se na malém nafukovacím člunu tlačí několik desítek uprchlíků, často jde o život. Lodě jsou přetížené, v rozbouřených vodách mohou snadno nabrat vodu a potopit se. V zájmu ochrany lidských životů jsou Frontex či pobřežní hlídky členských států často nuceny k těmto člunům připlout a posádku zachránit. Pak již neexistuje jiná možnost, než jejich požadavek na status uprchlíka nechat postoupit úřadům, které pak rozhodnou. Tito lidé mají z hlediska evropského práva často nárok zde zůstat, což je samozřejmě trnem v oku všem, kdo šíří anti-imigrační nálady.

Podnikaví lidé z Frontexu a dalších pobřežních hlídek ale našli způsob, jak se takové situaci vyhnout.

Řešení je elegantní ve své brutalitě: nepřijet. Nebo přijet, přesunout člun s uprchlíky zpět do mezinárodních vod či do tureckého teritoria. Tato praxe se nazývá pushback a je explicitně ilegální podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 i podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Nezákonnost ale Frontex nezastavila. Organizace Alarm Phone, Human Rights Watch a investigativní novináři zdokumentovali stovky takových případů. Interní vyšetřování evropského úřadu OLAF v roce 2021 pak potvrdilo, že vedení Frontexu o těchto operacích vědělo – a aktivně je zamlčovalo před Evropským parlamentem. Ředitel Fabrice Leggeri rezignoval. Pushbacky pokračují.

Tyto pushbacky nejsou ojedinělou záležitostí. Podle vyšetřování The Guardian z roku 2021 se Frontex podílel na nezákonném odsunutí přibližně 40 tisíc lidí mimo evropské vody, přičemž nejméně 2 tisíce z nich zahynuly přímo v důsledku těchto operací. Navzdory těmto velmi závažným pochybením Evropská unie chce kapacity a rozpočet této organizace dále navyšovat — z původních 6 milionů eur v roce 2005 na současných 845 milionů eur, s cílem vybudovat stálý sbor 10 000 příslušníků do roku 2027.

Situace se ale má ještě zhoršit. Frontex čeká do konce roku 2026 zásadní přezkum mandátu, přičemž je velmi pravděpodobné, že jeho role bude rozšířena daleko za hranice evropského území. Interní dokumenty dánského předsednictví Rady EU z října 2025, které zveřejnil investigativní portál Statewatch, odhalují diskuze o tom, zda by Frontex měl získat pravomoc provádět deportace z jedné třetí země do druhé a zda by měl asistovat při provozu tzv. return hubs — tedy detenčních táborů pro migranty umístěných mimo území EU. Jinými slovy: Evropská unie zvažuje vybudování sítě záchytných táborů za svými hranicemi, spravovaných agenturou, která již prokázala, že ilegální pushbacky aktivně zakrývá. A někteří členské státy jdou ještě dál — na stole jsou návrhy, aby Frontex dostal pravomoc operovat také v reakci na tzv. hybridní hrozby, což by mu otevřelo dveře k aktivitám uvnitř hranic členských států.

Není bez zajímavosti, že tyto navrhované pravomoci Frontexu nápadně připomínají to, co Donald Trump v prvních dnech svého druhého prezidentství udělil ICE prostřednictvím exekutivních příkazů: zrušení chráněných zón, rozšíření pravomocí k zadržování bez soudního přezkumu a operace v oblastech, které dříve byly mimo dosah. Zatímco Trumpovy kroky vyvolaly v liberálním světě pobouření, evropská verze téhož se tiše projednává v pracovních skupinách Rady EU. Jiný jazyk, jiné hlavičkové papíry — stejná logika.

Lze Frontex či ICE reformovat?

Někteří by mohli tvrdit, že problém obou organizací spočívá v lidech, rozpočtech, pravomocech a výcviku. Na jednu stranu musíme uznat, že menší pravomoci, nižší rozpočet a kvalitnější výcvik by mohly vést ke zmírnění problémů v dobách, kdy existuje vůle dodržovat právo a nabídnout lidem s neregulárním vstupem do země důstojné zacházení.

Na druhou stranu nelze zapomínat na to, že žijeme v době, kdy anti-imigrační nálady rostou — a to jak kvůli liberálním médiím a alt-rightovým médiím, tak především kvůli zhoršující se životní situaci proletariátu na území USA a Evropské unie. Nelze doufat, že se toto v nejbližší době změní. S novými válkami na Blízkém východě přijde zdražení a inflace, která snadno pohltí veškerá zvýšení mezd, na něž by dělnictvo mohlo dosáhnout. Neofašistická pravice velmi dobře ví, jak tuto situaci zneužít ve svůj prospěch.

ICE i Frontex mají ve svém čele i v nejnižších řadách xenofobní lidi, kteří se nebojí použít nepřiměřeného násilí vůči imigrantům, ale i vůči každému, kdo by jim mohl vzdorovat. Interní dokumenty Frontexu ukázaly, že vedení agentury dávalo pracovníkům jasně najevo, že hlášení pushbacků není cestou k povýšení. Xenofobie zde není výjimkou — je součástí kariérního postupu. Takovou organizaci nelze reformovat výměnou vedení ani zlepšením výcviku nově přijatých. A taková organizace bude první, která bude použita při konsolidaci moci krajně pravicových hnutí.