Proč revolucionáři bojují za reformy?
Chceme lepší život tady a teď. Boj za reformy pomáhá vytvářet podmínky pro revoluční zápas.
Revoluci v Rusku v roce 1905 zabila hospodářská krize
Někteří tvrdí, že pracující musí být zoufalí, aby povstali. Pracující lidé, kteří mají domov, počítač a jezdí na dovolenou, říká se, mají příliš mnoho co ztratit, než aby mohli být revolucionáři. Ti, kteří prosazují tyto myšlenky jsou často proti všem reformám, které zlepšují životy pracujících, protože smiřují pracující se systémem. Tento pohled se ale zakládá na zásadním omylu.
Je pravda, že Karl Marx a Friedrich Engels se při vysvětlování porážky revoluční vlny v roce 1848 zaměřovali na ekonomii. Engels napsal, že zatímco krize v roce 1847 byla matkou revoluce, boom v letech 1849-51 byl matkou kontrarevoluce. To ale neznamená, že Marx a Engels věřili, že krize vždy povede k revoluční akci, zatímco ekonomický růst pracující třídu vždy nutně usměrní.
Ruský revolucionář Lev Trockij vyvinul marxistickou analýzu vztahu mezi ekonomickým růstem, krizí a třídním bojem. Trockij argumentuje, že kapitalismus je charakterizován obdobími strmého růstu a obdobími krize. Píše, že „dokud kapitalismus zůstává naživu, neustále se nadechuje a vydechuje.“ Po ruské revoluci v roce 1905 následovaly roky ekonomické krize. „To hnutí zcela zabilo, protože dělníci tolik trpěli během bojů, že tato krize je mohla pouze deprimovat,“ napsal Trockij. To ale nebylo nevyhnutelné.
Pád burzy na Wall Street v roce 1929 uvrhl svět do největší krize v historii. Ale dělníci i přesto bojovali. Ve Spojených státech v roce 1934 stávkovali řidiči kamionů v Minneapolis a požadovali odborová práva. Na podzim roku 1933 měla místní organizace jejich odborů 75 členů. Do července 1934 vzrostl počet členů na 7000. Stávkující zahrnuli do svých protestů nezaměstnané pracující. To podkopalo hrozby managementu, že dělníky propustí a vymění za jiné.
Trockij chápal, že „v jedněch podmínkách může dát krize mocný impuls revoluční aktivitě pracujících mas. V jiných podmínkách může zcela paralyzovat ofenzivu proletariátu.“ Ekonomické podmínky neurčovaly, zda boje eskalovaly nebo ne. To záviselo na sebevědomí, organizaci a boji. To platilo také pro časy ekonomického růstu. Růst může vést ke zvýšení výroby, snížení nezaměstnanosti a možnosti dosáhnout vyšších mezd. To může vést k uvědomění pracujících o jejich zásadní roli ve výrobě a k tomu, že budou aktivnější.
Dnešní „neradostný růst“ značně zvýšil nerovnosti a klimatickou katastrofu a může podnítit odpor proti systému. Trockij vysvětloval, že „ve chvíli, kdy továrna přestane propouštět dělníky a nabere nové, sebevědomí pracujících se posílí - jsou opět nezbytní. Stlačené pružiny se začínají opět napínat.“ Revolucionáři jsou nejlepší v boji za reformy, které zlepšují životy pracujících. Chceme lepší život teď a tady. A boj za reformy pomáhá vytvářet podmínky, které generují revoluční boj.
Utrpení nedělá z lidí revolucionáře. Je to společný boj, který posiluje revoluční myšlenky. Když pracující nebojují nebo zažívají porážky, cítí se bezmocní. Když boje posilují a stávky vyhrávají, pracující si začínají uvědomovat vlastní sílu. Ať už je kapitalismus na vzestupu nebo v úpadku, máme sílu proti němu bojovat. Mít k tomu sebevědomí nezávisí jen na ekonomickém vývoji, ale na sítích socialistů, kteří argumentují pro nejpokročilejší taktiky.
Nemůžeme čekat, než se věci zhorší. Musíme vzít do rukou každou příležitost - ať už protest nebo stávku - a rozdmýchávat odpor už teď.