Solidární stávky přístavů na podporu Gazy mají dlouhou tradici

V týdnech předcházejících poslednímu příměří se protesty proti izraelské genocidě v Gaze po celém světě rozšířily a zesílily. Začátkem října vyšly do ulic miliony lidí v Amsterdamu, Istanbulu, Římě, Jakartě, Tokiu, Londýně, Athénách, Melbourne, Los Angeles, Paříži, Chicagu, Berlíně, Stockholmu a Santiagu. Zapsaly tak protesty jako největší za celé dva roky, které uběhly od začátku války.

Global Sumud Flotilla při pokusu prolomit ilegální blokádu Gazy upoutala pozornost celého světa. V září vyplulo z Barcelony na padesáti lodích s humanitární pomocí zhruba 500 lidí ze 47 zemí. Mezi nimi byli humanitární pracovníci, duchovní, politici, lékaři, právníci, novináři, umělci a aktivisté – mezi kterými nechyběla ani Greta Thunbergová.

Odboráři, povětšinou dělníci v docích, kteří nakládáním a vykládáním nákladu umožňují cirkulaci světové ekonomiky, v této vlně solidarity s Gazou sehrávali čím dál tím větší roli.

„Pokud ztratíme kontakt s našimi loděmi, s našimi soudruhy, byť jen na 20 minut, zablokujeme celou Evropu,“ prohlásil nejmenovaný přístavní dělník, stojící před obřím davem v Janově, nejrušnějším italském přístavu, na masově sdíleném videu. „Společně s naším odborovým svazem, se všemi pracovníky v docích stojících s námi, s celým Janovem… Každý rok odsud odpluje do Izraele 13 000 až 14 000 kontejnerů, už se odtud nedostane ani hřebík.“

Tento bojovný postoj janovských přístavních dělníků přišel krátce potom, co odmítli naložit náklad určený izraelské armádě. Připojili se tak k rostoucímu seznamu přístavních dělníků, bojkotujících náklad určený pro Izrael, včetně těch ve Španělsku, Maroku, Švédsku, Řecku a Francii.

Palestinská federace odborových svazů (PGFTU) opakovaně vyzvala pracující a odbory, aby tak učinili. V červenci vyzvala pracující, aby „organizovali dny hněvu a globální solidarity v továrnách a dílnách, v přístavech a na letištích, v ulicích a na náměstích, a vyjádřili tak podporu Palestině a jejímu statečnému lidu“.

V reakci na katastrofální situaci v Gaze vyvolalo prohlášení janovských přístavních dělníků a zadržení Global Sumud Flotilly izraelskými vojenskými silami několik jednodenních generálních stávek.

Ve španělských městech a zejména v Itálii se zapojily odhadem dva miliony lidí. Inspirováni Janovany, nešli do práce na znamení solidarity s Palestinou.

Janovští přístavní dělníci se vyjádřili k nejspornějšímu politickému problému světa a použili k tomu nejlepší nástroj každého dělníka: přestali pracovat. Říkejte tomu bojkot, říkejte tomu přímá akce, říkejte tomu stávka. Když zaměstnanci přestanou pracovat, zaměstnavatelé zpozorní. A když se pracovníci začnou plést do výsad podniků a vlád, například odmítají přepravovat náklad, obyčejní lidé se ozvou, protože příležitosti ovlivňovat a utvářet svět, ve kterém žijeme, jsou pro ně vzácné.

Dlouhá historie bojkotu

Na tom, že největší silou pracujících je složit nástroje a odejít z práce, není nic nového. Před více než sto lety „velký“ Bill Haywood, legendární vůdce Industrial workers of the World, poznamenal: „Když jsou pracující organizovaní, stačí jim strčit ruce do kapes a mají kapitalistickou třídu na lopatkách.“

Přesto ne všichni pracující mají stejnou moc. V první řadě je nutné, aby se všichni zastavili nebo společně odešli, což vyžaduje, aby se předtím organizovali. Není nutné mít na pracovišti odbory, ale aby se stávka uskutečnila, musí být pracovníci organizováni, formálně či neformálně. Dělníci v přístavech patří mezi ty, u kterých je nejpravděpodobnější, že se budou v odborech angažovat. Mají k dispozici jedny z nejsilnějších globálních sítí: Mezinárodní federaci pracovníků v dopravě, která je také nejstarší odborovou organizací na světě zaměřenou na dané odvětví a Mezinárodní radu pracovníků v přístavech.

V ideálním případě pracovníci vyhlásí stávku v citlivém okamžiku, aby měla maximální materiální dopad. Pracovníci v dopravě, nebo také v logistice, tak plně ocení slova Benjamina Franklina: „čas jsou peníze“. Zejména v odvětvích, kde se mzdy i další náklady platí hodinově, může zastavení, ba i zpomalení, rychle zasáhnout šéfovu peněženku.

Lodní dopravou projde přibližně 90 % veškerého zboží spotřebovaného na celém světě (surovin i hotových výrobků). V 21. století je klíčová stejně jako v 15. či 18. století. Nezapomeňte na námořní verzi Franklinova výroku: „loď musí vyplout včas“.

Nejdůležitější části dodavatelského řetězce známe jako „úzká hrdla“ nebo „úzké body“, jinými slovy dodavatelský řetězec je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek. V tomto kontextu se „slabost“ nevztahuje pouze na zranitelnost podniků, ale na místa, kde je možné dodavatelský řetězec přetrhnout.

Když se tedy v určitém přístavu několik tisíc dělníků zorganizuje do odborů, mohou zastavit pohyb zboží – tedy ekonomiku.

Přesto organizace a strategické umístění nevysvětlují, proč dělníci v přístavech složili své nástroje ze solidarity s Palestinou – to vyžaduje mít politické názory. Před kontejnerovou revolucí v 60. a 70. letech vyžadovala nakládka a vykládka nákladních lodí obrovské množství pracovníků, kteří dřeli společně. Tito dělníci v docích se setkávali s lidmi z celého světa a denně byli vystaveni novým lidem, myšlenkám a informacím. To způsobilo, že si osvojili znalosti a pohledy na mezinárodní dění v míře, které většina ostatních lidí nedosáhne.

Příběhy o válce a politických represích, osobní zkušenost s chudobou (toto řemeslo bylo historicky mizerně placené) a kolektivní práce vedly k tomu, že mnoho dělníků v docích zastávalo jak antikapitalistické, tak antiimperialistické postoje.

K prvním takovým politickým akcím došlo v roce 1935 po invazi fašistické Itálie do Etiopie. Tehdy dělníci v docích v Durbanu, Kapském městě a Lüderitzu v Namibii (tenkrát nazývané Jihozápadní Afrika nebo Jihozápadní „mandát“, stejně jako byla Palestina britským mandátem) odmítli nakládat potraviny a další náklad na italské lodě. Tato akce patřila k vůbec prvním politickým bojkotům ze strany dělníků v docích. Byla také prvním protestem afrických dělníků – byla o to vábivější, že se jednalo o solidaritu s Etiopany, africkými spoluobčany bojujícími proti fašistickým a imperialistickým útočníkům.

Kolem 1. máje roku 1936 je následovali přístavní dělníci v San Franciscu, když také poprvé bojkotovali náklad na protest proti italské invazi. Tito dělníci brzy pomohli zformovat Mezinárodní unii přístavních dělníků a skladníků, neboli ILWU. Dva roky poté, v roce 1938, členové ILWU v San Franciscu, Los Angeles a Seattlu na znamení solidarity s čínskými demonstranty odmítli naložit náklad pro fašistické Japonsko, které v Číně zahájilo invazi – to udělali v následujících letech ještě mnohokrát.

Podobně se ve druhé polovině 40. let zachovali přístavní dělníci a jiní odboráři v Sydney a dalších australských městech, když odmítli podílet se na záměru své vlády pomoci Nizozemsku v jeho pokusu o rekolonizaci Indonésie, která v roce 1945 vyhlásila nezávislost. Těchto protestů byly stovky. Australští dělníci v docích odmítli pracovat na nizozemských lodích, čímž významně pomohli indonéskému boji proti válce vedené imperialisty.

Boj proti apartheidu v Jižní Africe byl největším, nejdelším a nejširším úsilím pracujících protestovat proti politice cizí vlády. Na začátku 60. let upoutal pozornost pracujících po celém světě represivní režim bílé menšiny v jižní Africe, produkt anglického a nizozemského osadnického kolonialismu.

V letech 1960 – 1965 odmítli přístavní dělníci manipulovat s nákladem pocházejícím z Jihoafrické republiky, nebo směřujícím do jižní Afriky. Stalo se tak v Port of Spain na Trinidadu, v Sydney v Austrálii, v Aucklandu na Novém Zélandu, v švédském Göteborgu, v Copenhagenu a Århusu v Dánsku a v Brooklynu a San Franciscu.

Členové Místní desítky Sanfranciského zálivu¹ (která v roce 1997 hlasovala pro degenderovou integraci svého názvu) patří k těm, kteří se nejzarytěji zasazují o politické bojkoty v boji proti apartheidu, fašismu a imperialismu. K jejich největší akci došlo v roce 1984, jen několik týdnů po znovuzvolení drtiče odborů Ronalda Reagana, když řadoví členové, v čele s černošskými a levicovými aktivisty, kteří se v této věci dlouhodobě organizovali, odmítli vykládat jihoafrický náklad po dobu deseti dnů, což vyvolalo v oblasti hnutí proti apartheidu.

Mezitím ve Washingtonu vedl republikánský poslanec Ron Dellums, jehož otec byl členem Místní desítky Sanfranciského zálivu a který zastupoval města Oakland a Berkeley, boj Kongresového černošského klubu proti apartheidu. Úsilí tohoto klubu vyústilo v roce 1986 v zákon, který uvalil na Jihoafrickou republiku sankce a přehlasoval Reaganovo veto. Dělníkům a aktivistům se podařilo prosadit, aby nejmocnější spojenec apartheidní Jihoafrické republiky zakázal vojenský i další obchod s tímto obludným režimem.

V roce 1990, jen několik měsíců potom, co byl zákaz jihoafrických politických stran, včetně Afrického národního kongresu, zrušen a Nelson Mandela byl po 27 letech propuštěn na svobodu, poctil Spojené státy desetidenním turné. Jeho poslední zastávkou byl Oakland. Tam, před 50 000 lidmi a za přítomnosti Dellumse jako moderátora, Mandela poděkoval Místní desítce Sanfranciského zálivu za to, že bojovali proti apartheidu v první linii.

Přístavy v solidaritě s Palestinou

Vzhledem k této historii a vzhledem k tomu, kolik Palestinců a jejich spojenců hledá pomoc a naději, není velkým překvapením, že ohnivý projev janovského odboráře a nedávná vlna bojkotů přístavních dělníků, vyvolaly obrovské vzrušení. Překvapením není ani to, že Palestinci a jejich spojenci v kampani Bojkot, odprodej aktiv a sankce (BDS) přijali mnoho strategií globálního hnutí za ukončení apartheidu v Jižní Africe.

Stejně jako Africký národní kongres vyzval lidi po celém světě k bojkotu Jihoafrické republiky, Palestinská federace odborových svazů (PGFTU) opakovaně vyzvala pracující a odbory k bojkotu Izraele. V létě 2025 vydala PGFTU prohlášení s názvem Nářek před smrtí, ve kterém stojí: „Naši odboroví soudruzi, spoléháme na to, že přenesete nářek dětí a pracujících v Gaze těm, kdo rozhodují, a do ulic svých měst.“

V posledních dvou letech sleduje rostoucí počet lidí po celém světě 2 miliony Gazanů, kteří čelí hladu a bombardování. Nespočet lidí tváří v tvář těmto hrůzám přemýšlelo, jak by mohli trpícím Palestincům pomoci. Když vlády v nejlepším případě vydávají tiskové zprávy, ale jednat na straně míru a spravedlnosti odmítají, kam se mohou obrátit obyčejní lidé, mající svědomí? Jak prohlásil arcibiskup Desmond Tutu: „Jste-li neutrální v případě bezpráví, zvolili jste si stranu utlačovatele.“ Nedávné bojkoty v docích vyvolaly nadšení mimo jiné proto, že připomněly, že obyčejní lidé mají moc „obejít“ vlády, jejichž nečinnost by měla být chápána jako spoluúčast.

Protože odbory po celém světě byly zdecimovány desetiletími korporátního tlaku s aktivní podporou vládní politiky, příliš mnoho lidí zapomnělo (nebo nikdy nevědělo), že organizovaní pracující mají neuvěřitelný potenciál a moc.

Pracovníci v přístavech, stejně jako ostatní námořní pracovníci, již dlouho věnují velkou pozornost mezinárodnímu dění. Vzhledem k povaze lodního průmyslu mají, i v době internetu, lepší přístup k informacím z celého světa než většina z nás. Po staletí budovali a provozovali sítě pro komunikaci a organizaci, pro odpor a rebelii. I oni používají WhatsApp a další aplikace ke komunikaci a plánování.

Přístavy stojí za nejefektivnějšími bojkoty. Občas tam dělníci odmítnou překládat náklad z určité země, nebo na loď registrovanou v určité zemi, aby prosadili politickou agendu, jako byla podpora boje proti apartheidu v Jižní Africe nebo italským fašistickým okupantům v Etiopii.

Dnes se stále více lidí podporujících palestinskou věc obracejí na organizované pracovníky obecně a na dělníky v přístavech zejména. Kampaň Palestinského mládežnického hnutí Mask Off Maersk je jedním z pokusů přesvědčit obří dánskou přepravní společnost Maersk, aby přestala dodávat do Izraele zbraně a veškeré vojenské zásoby.

Poté, co Izrael 2. října zadržel mírovou flotilu a zatkl stovky aktivistů na palubách jejích lodí, vyhlásili italští dělníci další jednodenní celostátní generální stávku. Těsně předtím Janované zvýšili laťku hrozbou, že povedou celokontinentální útok proti všem izraelským lodím, pokud bude snaha poslední mírové flotily, prolomit nezákonnou izraelskou blokádu Gazy, narušena. A dělníci v Athénách a Španělsku se k nim přidali. Mezitím se evropskými protesty šířilo janovské heslo „Blocchiamo tutto“ („Zablokujeme všechno“).

I kdyby nedávné křehké příměří, které Izrael opakovaně porušuje, platilo, boj za palestinské osvobození zdaleka nekončí. To, o čem nyní janovští přístavní dělníci jednají se svými kolegy v Marseille, Barceloně, Tangeru i jinde, zůstává skryto v šifrovaných chatech, alespoň prozatím.

Dokud však lodní doprava zůstane klíčovým odvětvím globálního kapitalismu, a dokud tito lidé nebudou nahrazeni stroji, přístavní dělníci mohou a často pravděpodobně budou projevovat solidaritu s lidmi, kteří se brání imperialismu a válce. Dělníci v přístavech mají bezpochyby dlouhou historii utváření globální politiky díky své organizaci a postavení v úzkých hrdlech globálního dodavatelského řetězce.

Existují i další úzké body, kterých mohou pracující využít, pokud jsou organizovaní, vzdělaní a angažovaní. Řídíce se výzvami palestinského dělnického hnutí, podobně jako ILWU následovalo výzvu Afrického národního kongresu k bojkotu, pracující v Janově ukázali, co mohou spojenci udělat v solidaritě s osvobozeneckými hnutími.

Dělníci v přístavech také připomněli lidem na celém světě potenciální sílu pracujících. Jak prohlásil „velký“ Bill Haywood před více než stoletím: „Ačkoliv budoucnost je nepopsána, dvě věci jsou jisté: nespravedlnosti bude stále dost, a proto bude stále nutné bojovat za svobodu.“

Tento článek byl původně publikován na Waging nonviolence