Letná plná, program prázdný. Demokracii neubráníme bez pracujících
Nedělní demonstrace v Praze na Letné ukázala, že v české společnosti existuje energie a ochota postavit se krajně pravicové vládě oligarchy Andreje Babiše. To je nepochybně pozitivní. Zároveň ale znovu odhalila zásadní bezradnost liberální opozice, která už více než deset let opakuje stále stejný scénář, aniž by dokázala nabídnout skutečnou politickou alternativu. Tomu odpovídá i chabý seznam požadavků, s nimiž se Milion chvilek obrací na vládu. Místo skutečného politického a sociálního programu dostáváme jen další soubor morálních apelů na obranu demokracie, které možná dobře znějí na demonstraci, ale jen těžko mohou oslovit lidi, jejichž každodenní problémy jsou ponechány stranou.
Po třinácti letech Babišova politického působení jsme pořád na stejném místě: další demonstrace, další prázdné výzvy. Chvilkaři stále neví, jak oslovit lidi, kteří volí současnou vládu a tvoří většinu společnosti. Přehlíží při tom jednu podstatnou věc – většinu lidí dnes mnohem více než osud České televize trápí rostoucí životní náklady, nedostupné bydlení a nejistota v zaměstnání. To samozřejmě neznamená, že bychom měli úplně rezignovat na obranu veřejnoprávních médií, jak jsme o tom nedávno psali v textu Obrana veřejnoprávních médií nestačí. Umisťování symbolů 4:36 do výloh předražených obchodů však tento problém nevyřeší.
Zatímco většina Evropy hoří protesty generace Z, připomínají tuzemské protivládní protesty organizované spolkem Milion chvilek naivní školní besídku s předčítáním seznamu přání Ježíškovi. V jejich politickém programu očividně nesmí být nic, co by nutilo jejich mecenáše vzdát se alespoň části svých partikulárních zájmů. Složení nedělní demonstrace mnohé napovídalo. Mezi řečníky se objevili také milionář Dalibor Dědek či různí influenceři ve službách zbrojařské lobby, které se mistrně daří propojovat požadavek většího zbrojení s lidskoprávní agendou.
Proč se Milion chvilek nedokáže více spojit například s pasivními odbory a postavit společný program sociálních a ekonomických požadavků? Proč nevystupuje proti připravované reformě zákoníku práce, která oslabuje práva pracujících faktickou legalizací švarcsystému či snížením podpory v nezaměstnanosti? Proč se nesnaží organizovat lidi na pracovištích a v regionech kolem problémů, které se bezprostředně dotýkají jejich každodenního života? Pak by možná existovala skutečná šance na generální stávku, o které představitelé liberální opozice tak rádi sní.
Nutno říct, že na demonstraci vystoupil alespoň zástupce odborového svazu OS Media, který vedle obrany veřejnoprávních médií upozornil i na ohrožení práv zaměstnanců. Podobně dramaturgyně Klára Vlasáková hovořila o potřebě propojit obranu médií s otázkami bydlení, zaměstnaneckých práv a sociálních služeb – právě takové propojení demokratických a sociálních požadavků bychom potřebovali vidět mnohem častěji. Zástupce ústeckého Činoherního studia zase popsal konkrétní pokus o budování regionální sítě spolupráce mezi studenty, občanskými iniciativami a kulturními i sociálními institucemi. Tyto hlasy ukazují, že potenciál pro širší společenské hnutí založené na solidaritě tu existuje.
Milion chvilek však namísto hledání společných zájmů většiny společnosti stále nedokáže přijít s ničím jiným, než s minimálním programem obrany liberální demokracie a odporu vůči Babišovi. Ve snaze být širokou občanskou platformou paradoxně dlouhodobě opomíjí levicová témata, což vyvěrá z určité centristické ideologické zmatenosti (ke které přispívá i fakt, že skutečně levicová kritika současných poměrů ve veřejném prostoru téměř nezaznívá). Chvilkaři se spoléhají raději stále dokola na kýčovité morální apely na slušnost a občanskou odpovědnost či na symbolická gesta. To všechno může mobilizovat již přesvědčené, samo o sobě to ale nevytváří organizovanou sílu schopnou změnit společenské poměry.
Ani v listopadu 1989 totiž nerozhodla o pádu režimu samotná pražská inteligence. Zásadní zlom nastal až ve chvíli, kdy se k protestům připojily masy pracujících. Dělníci ČKD, kteří vypískali stranického funkcionáře Miroslava Štěpána, byli jedním ze symbolů tohoto obratu (jak ostatně připomněla i úvodní projekce na chvilkařské demonstraci). Tehdejší představitelé Občanského fóra museli objíždět republiku a diskutovat s pracujícími o jejich problémech, aby získali jejich podporu. To je historická zkušenost, na kterou bychom neměli zapomínat.
Demokracii neubráníme pouhou opakovanou mobilizací vlastního tábora. Potřebujeme skutečné hnutí zdola, které dokáže spojit studenty, pracující a odbory, postavit se pravicovému populismu a současně nabídnout alternativu ke společenskému systému, z něhož současná politická krize vyrůstá. Jedině tak může vzniknout masové hnutí schopné změnit mocenský poměr sil.