Krajní pravice posiluje po celém světě a Japonsko bohužel není výjimkou. V posledních volbách do horní komory parlamentu – tzv. Sněmovny poradců, obdržela v součtu ultrapravicová uskupení pětinu celkového počtu hlasů. Zatímco japonský politický establishment zleva doprava utrpěl drtivou volební porážku, ve volbách nezvykle uspěli pravicoví populisté v čele se stranou Sanseitó. V jejím čele stojí kontroverzní Sóhei Kamija, který otevřeně přiznává inspiraci americkým MAGA hnutím, francouzským Národním sdružením či německou AfD.¹

Japonsko se zmítá už od 90. let v hlubokých strukturálních problémech svého ekonomického, politického a demografického řádu. Za posledních 30 let čelila japonská ekonomika trvalé stagnaci, nominální HDP se propadlo o více než 20%, průměrná mzda mezi lety 1991 až 2020 stoupla nominálně jen o pouhých 10%, oproti USA (180%) či Velké Británii (170%)². Počet obyvatel byl na svém vrcholu v roce 2010, od té doby každý rok klesá a společnost rapidně stárne, na matku dnes připadá v průměru pouze 1,15 dítěte. Dle odhadů se do roku 2070 populace Japonska sníží o více než třetinu.³ Ačkoliv neexistuje jediný konkrétní viník současné situace, odpovědná je za ní primárně politická hegemonie LDP – Liberálně demokratické strany. Toto uskupení už 70 let dominuje japonské politice a utvořilo podobu současného Japonska tak, jak jej známe dnes. Sedm dekád marasmu a pravicové politiky si vybralo svou daň a země tak upadla hned do několika hlubokých krizí. Všeobecná stupňující se nespokojenost se systémem dnes bohužel nahrává krajní pravici, která zvolna, ale dlouhodobě posiluje na všech frontách. Současné volební úspěchy pravicových extremistů tlačí směrem k ultrapravici celý japonský politický establishment, zejména nejsilnější stranu v zemi – LDP.

Vláda jedné strany

LDP – Liberálně demokratická strana vznikla roku 1955, krátce po odchodu amerických okupačních vojsk z japonského souostroví (1945-1952). LDP vládne v Japonsku téměř nepřetržitě od svého vzniku s výjimkou dvou krátkých přestávek (1993-1996 a 2009-2012). Strana se dělí na několik frakcí, přičemž se u moci v ní střídají reprezentanti středopravicového liberálního proudu a národně konzervativních frakcí. Mezi liberály v LDP patřil například bývalý premiér Fumio Kišida, k nacionálně pravicovému populismu se hlásil Šinzó Abe, nejdéle sloužící premiér Japonska v historii.

Strana se od svého vzniku udržela neuvěřitelných 64 let u moci primárně díky roztříštěné opozici, japonskému smíšenému volebnímu systému, který zvýhodňuje větší strany, jelikož kombinuje většinový volební systém (např. USA, Velká Británie) s proporční reprezentací (např. Německo, ČR) a díky komplexnímu systému klientelismu zvanému „železný trojúhelník”.⁴ Ten označuje systém propojení politických kruhů, státní byrokracie a podnikatelů. Kapitalisté ve schématu zadávají politikům jimi požadovanou „pro-business” legislativu, kterou politici, výměnou za financování kampaně, prosazují a po schválení následně předají úředníkům.

V tomto schématu úředníci hájí zájmy kapitálu z pozic administrativních, dotačních a regulačních úřadů. Byrokraté tak daným korporacím vypisují nadstandardně štědré dotace, dohazují celostátní i regionální zakázky a cíleně zavírají oči nad korporátním porušováním zákonů a regulací výměnou za štědré úplatky. Rovněž je, pro zaměstnance státní správy, kteří celý život věrně lobovali za zájmy korporátů, tradicí dostávat darem vysoké posty v korporátním managementu po odchodu do důchodu. Úředníci k tomu všemu nejenže kryjí pouze korporáty, ale zametají pod koberec i potenciální kauzy politiků z vládních kruhů, neboť všechny tři strany schématu se při něm aktivně korupce účastní. Zapojení političtí i úřední aktéři proto vytrvale maří snahy o vyšetřování korupčních případů členstva Liberálně demokratické strany, které zas drží ochranou ruku nad úředníky a velkým kapitálem.

Výsledkem„železného trojúhelníku” je naprosto netransparentní systém korporátního protekcionistického dotačního kapitalismu, kde trh existuje, avšak především stát udává cíle jeho rozvoje, které mu však předkládají sami kapitalisté. „Železný trojúhelník” je tak živnou půdou nejen pro věčný klientelismus, systémovou korupci a politickou stagnaci, ale rovněž je dnes příčinou narůstajících nerovností v Japonsku, úpadku sociálního státu, státních podniků a institucí i celkové životní úrovně. Zároveň je primárním důvodem, proč je LDP hegemonem japonské politiky tak dlouho. Nekonečný finanční sponzoring od velkokapitalistů, systematické zametání korupčních kauz pod koberec a napojení „nadstranických” úředníků na korporátní i vládní struktury mají za výsledek šest dekád vlády jedné strany v Japonsku.

Ztracená dekáda na tři způsoby

Japonský poválečný ekonomický zázrak se zdál býti nezastavitelným až do konce 80. let, avšak tento dlouhodobě stabilní růst byl dosažen za cenu zvýšené míry vykořisťování, potlačování práv pracujících a věčně vazalsky závislému vztahu vůči Spojeným státům. Ty ještě za okupační správy provedly na souostroví, ve strachu z rostoucí popularity odborů a socialistických organizací, masivní rudé čistky (1948-1952)⁵, při nichž bylo pozatýkáno více než 27 tisíc levicových aktivistů, komunistů, odborářů a politiků. Bezprostřední hrozbu levicové revoluce američtí a japonští kapitalisté tehdy rozprášili, avšak v podhoubí japonské společnosti vyrůstala nová, „problémová generace rebelů”- studentských levicových aktivistů, pacifistů a radikálních socialistů, která spustila revoluční 60. léta jak v Asii, tak na celém Západě.

V roce 1960 Japonskem otřásla masivní vlna protestů proti ratifikaci bezpečnostní smlouvy s USA. V rámci protestů proběhla generální stávka, pořádaly se blokády parlamentu, radikálně levicoví studenti okupovali vysoké školy a demonstranti se dostávali do násilných střetů s pořádkovými silami. Během jednoho střetu s policií byla brutálně zavražděna 22 letá studentka a komunistka Mičiko Kanba.⁶ Kvůli její smrti byl donucen rezignovat tehdejší ministerský předseda za LDP Kiši Nobosuke, jenž byl mimochodem souzený, ale nikdy netrestaný za spáchání válečných zločinů třídy A.

LDP věděla, že aby se udržela spolu s kapitalistickým řádem u moci, musí levicové aktivisty před veřejností zdiskreditovat, a tak po velké vlně protestů roku 1960 zesílila jejich perzekuci, radikální levicové organizace kriminalizovala, odborové předáky dala sledovat a v zemi bylo omezeno právo na stávku. Jelikož by samotná perzekuce levice k umírnění revolučních nálad ve společnosti nestačila, po krizi nastoupivší premiér Hajato Ikeda přislíbil zdvojnásobení velikosti japonské ekonomiky a dohnání Západu v životní úrovni, což mělo pomoci nastolení určitého sociálního smíru. V rámci tohoto slibu byla významně rozšířena a prohloubena síť sociálního zabezpečení, zejména důchodového systému. Souběžně probíhaly masivní investice do strategických odvětví – veřejného vzdělávání, zdravotnictví a hromadné dopravy. ⁷ Velmi ambiciózní Ikedův plán byl nakonec splněn již během následujících 7 let. A právě z tohoto období rovněž pochází původ již zmiňovaného „železného trojúhelníku”.

Oproti dnešku však v počátcích tento klientelistický systém přinášel i jisté úspěchy. Ve spojení s velkými investicemi do školství, vědy a výzkumu, silným sociálním státem a snahou politiků o sociální smír tak vedl „železný trojúhelník” k dlouhodobé konjunktuře ekonomiky, která díky sociálně citlivému přerozdělování značně zlepšila životní úroveň i běžného Japonce – pračku, ledničku a televizi – „tři svaté relikvie”⁸ vlastní v roce 1964 více než 90% domácností.⁹ Moderní konzumní styl života se tak v Japonsku rychle stává samozřejmostí. Ovšem i ekonomický úspěch a zvýšení životní úrovně mělo svou cenu, která se podepsala na zdevastovaném životním prostředí.

V roce 1971 časopis Times doporučoval navštěvovat Tokio pouze s plynovou maskou z důvodu enormního znečištění ovzduší. Na konferenci OSN o životním prostředí v roce 1972 prohlásil environmentální expert Ui Jun, že „Japonsko má nejhorší problém se znečištěním ze všech zemí na světě.”¹⁰ Nebýt vytrvalého úsilí enviromentálních aktivistů, situace by zřejmě směřovala k celostátní ekologické katastrofě. Díky na tehdejší dobu radikálním ekologickým regulacím, po kterých volala široká veřejnost spolu s aktivisty, i díky přesměrování nejvíce znečišťujících odvětví průmyslu do zemí globálního Jihu, bylo Japonsko ušetřeno nejhorších scénářů. To vše ovšem za cenu exportovaných krvavých dopadů imperiálního života, jehož externality – prohloubení vražedného vykořisťování pracujících a eco dumping¹¹ byly nuceně vnuceny státům Jižní Asie.

S tím, jak další dekády dominoval v politice marasmus LDP, který s uklidňující se společenskou situací přestával brát i minimální ohledy na socioekonomické blaho obyvatel, Liberálně demokratická strana začala být čistě pouze prodlouženou rukou ekonomických zájmů velkého kapitálu. Zároveň s tím ekonomika s koncem studené války počíná dosahovat svých limitů, což se začalo projevovat na pokračujícím úpadku práv pracujících, narůstajícím množství nucených přesčasů (často i smrtelných; japonský fenomén smrti z přepracování – karóši) a stagnaci životní úrovně nižší a střední třídy. Japonský trh se tak obrací s nadějí na pokračování konjunktury na rychle rostoucí obchod s nemovitostmi, jenž se stává na konci 80. let obří bublinou.

Spekulanty s bydlením bezstarostně masivně podporuje a dotuje vláda LDP, která si neuvědomuje blížící se nebezpečí. Masivně se staví nové spekulační byty, co zejí prázdnotou, vznikají celé nové stavební sektory ekonomiky a cena nemovitostí raketově roste do absurdních výší. Jeden z odhadů uvádí, že hodnota pozemků kolem Tokijského císařského paláce byla v roce 1990 rovna celkové hodnotě všech nemovitostí v Kalifornii.¹² Roku 1991 bublina s nemovitostmi splaskla. Burzy padají, banky bankrotují, celá ekonomika se hroutí. Japonský stát místo toho, aby v rostoucí krizi pomohl těm nejvíce ohroženým neupadnout do chudoby či bezdomovectví, sahá po zoufalých pokusech zachraňovat krachující banky, spořitelny a podniky na celém trhu, což ovšem krizi pouze zhoršuje.

Američanům a následně LDP se podařilo tak účinně potlačit levici v zemi, že hlas opoziční levicové alternativy prakticky na veřejnosti nelze slyšet. Odbory skomírají, levice v parlamentu je minimální, vzbouřená generace z protestů roku 1960 se už dávno vzdala levicových ideálů a mlčí. Krize se prohlubuje a jelikož levicové recepty nikdo relevantní nenabízí, dere se k moci ve státě pravicová demagogie rozpočtové odpovědnosti i nově populární reaganovský neoliberalismus. LDP tak v reakci na ekonomickou katastrofu masivně škrtá v rozpočtu, což pouze umocňuje dopady krize na ty nejchudší. Do chudoby se propadají miliony, výrazně narůstá počet lidí bez domova.

Přichází tak fenomén „ztracené dekády”, kdy se dosud raketově rostoucí japonská ekonomika ocitá v hluboké stagnaci. Z ní ovšem nevyjde ani další dekádu, a dokonce ani tu následující. Z jedné ztracené dekády se tak nakonec stává „ztracených 30 let”, kdy ekonomika skomírá a spolu s ní i celá společnost. Po ztracených devadesátých letech ovšem nepřichází konec utahování opasků, naopak se ještě více etablují neoliberální dogmata jako zoufalý pokus nastartovat ekonomický růst. Provádí se rozsáhlá privatizace státních odvětví (železnice, pošta, energetika) a zeštíhlování státu. Neoliberální diskurz zajistí, že japonská společnost se dodnes léčí ze socioekonomických dopadů traumatu ztracené dekády. A ani ekonomika se doposud zcela nezotavila.

Ke konci 90. let se začínají rozkrývat i rozsáhlé dosud utajované korupční kauzy LDP, kvůli čemuž poprvé od svého vzniku prohrává ve volbách proti sjednocené opozici (1993). Volič touží po změně, řešení ekonomické krize i po boji s všudypřítomnou korupcí. Bohužel se nová vláda sjednocené opozice záhy dostává do frakčních sporů středopravicových liberálů se socialisty, jež vyvrcholí rozpadem koalice a návratem LDP k moci. Politika se tak vrací zpět do starých kolejí, ačkoliv frustrace z nedostatečně demokratického systému a volání po reálné změně neslábne.

Japonský suprematismus

Krom poklesu životní úrovně, ekonomické stagnace, zdiskreditovaného politického establishmentu LDP a zklamání z vlád středové opozice je dnes ústředním zdrojem popularity japonské krajní pravice teorie japonského suprematismu (nihondžinron). Ta má svůj původ v dogmatech předválečného císařství. Řada krajně pravicových politiků, fašistů a nacionalistů tehdy šířila myšlenky „Japonců jako vyvoleného národa” neboli ideu kulturní a rasové nadřazenosti. Z těchto myšlenek po válce vzniká intelektuální proud nihondžinron, které se snaží „vědecky” obhájit japonskou výjimečnost na základě rasistických lží. K nim se řadí například údajná absolutní nemožnost integrace cizinců do unikátní japonské společnosti, kteří ji svoji jinakostí ohrožují a jsou pro ni nebezpečím či dokonce tvrzení, že Japonci pochází z odlišné a vývojově mnohem vyšší větve primátů než zbytek lidstva.¹³ I dnes je do určité míry excepcionalismus obhajován jak částmi japonské vědecké obce, tak i širší veřejností a publikace od nejznámějších autorů žánru nihondžinron se nezřídkakdy stávají bestsellery.

Pro pochopení politického vzestupu japonské ultrapravice je nutné nezapomínat, že Japonsko po válce nikdy nebylo od krajní pravice deradikalizované. Úředníci a politici z vojenských vlád zodpovědní za jedny z nejhorších zločinů druhé světové války, se z drtivé většiny po krátké pauze beztrestně vrátili po válce k moci, často s podobnou fašizující rétorikou. Ultrapravicoví teroristé frekventovaně páchali po válce obdobné atentáty na levicové osobnosti jako ve 30. letech. Například v roce 1960, během televizní debaty, teprve 17letý pravicový radikál Otoja Jamaguči ubodal mečem předsedu socialistické strany Inedžiroa Asanumu. Jinou rovinu krajně pravicového extremismu zpopularizoval světoznámý japonský spisovatel Jukio Mišima, který se roku 1970 pokusil o fašistický státní převrat ve velitelství obranných sil, jenž by „restauroval moc posvátného císaře”. Po neúspěchu provolal „Sláva Císaři!” a spáchal před zraky všech přítomných samurajskou rituální sebevraždu seppuku.¹⁴

Krom nepotrestání drtivé většiny úředníků, politiků a představitelů armády, nebyla potrestána za válku dokonce ani hlava státu. Císař Hirohito, který byl za japonskou účast ve válce spoluzodpovědný, nebyl Američany odstraněn (byť byly z ústavy vyjmuty články o jeho božském původu a byl zbaven výkonné moci), jelikož se systém císařství a umírněný kult císaře hodil jako zbraň poválečného antikomunismu. Hirohito je tak další dekády nejvyšším představitelem Japonského císařství a formálně vládne až do své smrti roku 1989. Většina etablovaných pravicových politiků válečné zločiny Japonska zlehčuje či přímo popírá, v Japonsku jsou dodnes řadou obyvatel a památníků glorifikováni a oslavováni váleční zločinci (např. šintoistická svatyně v Jasukuni)¹⁵, v některých japonských učebnicích dějepisu¹⁶ se tají reálie o zrůdných zločinech spáchaných v Asii imperiální armádou.

Japonský nacionalismus a ani suprematismus tak po válce nikdy nebyl politicky ani společensky skutečně zpochybněn. Přestože je samozřejmé, že každý Japonec nehlásí rasovou nenávist a suprematismus, určité teze o nemožnosti a neochotě integrace cizinců do společnosti či japonské výjimečnosti schvaluje většina populace,¹⁷ což ve výsledku umocňuje úspěch krajně pravicových subjektů, které svou rétoriku staví na nenávistné kampani vůči cizincům a na heslech typu „Japonsko Japoncům”. V návaznosti na dlouhodobou podporu tezí o japonském exceptionalismu se řídila i politická kultura v zemi nacionálně konzervativními postoji, které se definitivně etablovaly ve většinové populaci po potlačení levicových alternativ z 60. let. V souvislosti s tím byla i domácí politika prakticky vždy pod určitým významným vlivem krajní pravice.

Vzestup, pád a vzestup krajní pravice

A právě tady může dojít k nepochopení současné situace. Krajní pravice nebyla, narozdíl od evropských protějšků, v Zemi vycházejícího slunce nikdy marginalizována a ačkoliv teď podporu získávají vyloženě ultrapravicové politické subjekty, byla celkově politická reprezentace Japonska od rudých čistek a následného vzniku LDP povětšinou silně konzervativní, pravicová a nacionalistická. Je však pravda, že poslední dekády dochází k určitému posunu a průběžnému ujímání radikálnějšího pravicového populismu, jelikož v Liberálně demokratické straně posiluje krajně pravicová frakce. To ukázal už bývalý premiér a předseda LDP Taró Asó (2008-2009).

Taró Asó je prominentním členem japonského fašizujícího lobbistického uskupení Nippon Kaigi, které je nechvalně proslulé aktivní podporou militarismu, popíráním válečných zločinů, oslavou Japonského impéria či snahami o návrat k tradičním patriarchálním kořenům neokonfucianismu nebo pokusy perzekuce žen a LGBTQ+.¹⁸ Sám Asó se snažil během svého působení ve vládě protlačit zrušení článku 9 z japonské ústavy, který zapovězuje válku a použití síly jako způsob diplomacie. Tento článek konstituce z roku 1946 rovněž zakazuje existenci armády jako takové, povoluje pouze omezené obranné síly, které nesmí být použité v útočné válce, ale výhradně jako případná obrana císařství.

Ještě významějším potvrzením tohoto trendu bylo rekordně dlouhé premiérství Šinzó Abeho. Ten byl rovněž jedním z ústředních členů Nippon Kaigi a rovněž loboval za militarizaci země a úpravu článku 9 japonské ústavy. Ačkoliv jeho nástupce Kišida spadá naopak k liberálům v LDP, dosluhující premiér Šigeru Išiba je přes svoje určité liberální a středové postoje (např. pozitivní, byť pasivní postoj v otázce zavedení manželství pro všechny)¹⁹ rovněž členem Nippon Kaigi, která tak podporuje svou roli široké platformy pro krajně pravicové názory, jež v současnosti sdružuje i umírněnější členy LDP, na které tak vytváří systematický nátlak.²⁰

Padají vlády, něco si přej
Dostáváme se tak do současnosti, kdy Kišidova vláda (2021-2024), padá poté, co vyjde najevo, že členové dvou frakcí LDP, napojených na samotného Kišidu, nenahlásili více než 600 milionů jenů z finančních prostředků na kampaň a uložili je do nelegálních tajných fondů.²¹ Přicházejí tak předčasné volby do dolní komory parlamentu (2024), kdy LDP ztrácí 68 křesel ze svých 259 poslanců a utvoří tak poprvé v historii menšinovou vládu. Už od 90. let postupně klesala podpora LDP, která už nebyla schopná získávat sama o sobě parlamentní většinu, a tudíž vznikly první koaliční vlády LDP a to se středovou buddhistickou politickou partají Kómeitó. Avšak tyto koaliční vlády měly v 465 místné dolní komoře parlamentu vždy alespoň těsnou většinu. Tu dnes LDP ani v koaličním partnerství s Kómeitó nemá, což znemožňuje LDP (i kdyby toho byla schopna) jakkoliv efektivně vládnout. Premiérem a novým předsedou LDP se po volbách stává Šigeru Išiba, jehož popularita od uvedení do úřadu setrvale klesá, i kvůli novým korupčním kauzám spojených tentokrát s jeho osobou a blízkými straníky.

K politické krizi přichází i rýžová krize, kdy se za necelé 2 roky cena rýže na trhu zdvojnásobila.²² Prudké zdražování rýže jakožto základní potravinové komodity v jinak stagnačním a místy i deflačním Japonsku hluboce otřáslo společností. Na prudké zdražování společnost není zvyklá, roční tempo inflace se totiž za posledních 20 let pohybovalo blízko nule od zhruba -1% do 1%. Spolu s postkovidovou ekonomickou krizí a dopady války na Ukrajině tak i do Japonska přichází vlna inflace, která ročně dosahuje mezi lety 2022 až 2025 přibližně 3%,²³ což sice v českém prostředí zní jako fantastický výsledek, ale ve stagnačním Japonsku je tento vývoj ve srovnání s deflací roku 2021 (-0,23%) poměrně chmurnou vyhlídkou pro ty nejchudší, jejichž mzdy už dekády prakticky nerostou (byť poslední rok zaznamenávají japonské odbory mimořádné úspěchy na poli zvyšování mezd i platů, které však i tak nepokrývají kumulativní inflaci posledních 3 let)²⁴. Zejména chudší senioři a matky živitelky tak dnes stojí nad propastí chudoby obdobně jako během „ztracené dekády”.

Zemi zároveň obletují kauzy zahraničních turistů poškozujících a vandalizujících japonské památky, postrádajících respekt vůči domácímu obyvatelstvu i jeho tradicím.²⁵ I jejich rekordní počet 37 milionů v roce 2024 nenahrává popularitě overturismu u japonské veřejnosti, jelikož se stále větší část země včetně politiků oportunisticky přizpůsobuje bezedným peněženkám především čínských, korejských, amerických a evropských turistů místo toho, aby se věnovala domácím problémům. To nahrává krajně pravicovým médiím, které v rámci své štvavé xenofobní kampaně utvrzují domácí publikum o neslučitelnosti jiných kultur s tou japonskou i o nebezpečí rezidentů Japonska, kteří jsou cizího původu.

Kvůli hluboké demografické krizi a nízké porodnosti, která je zapříčiněná především vysokými životními náklady a dlouhodobě se nedaří řešit, poslední vlády LDP rozvolnily jinak velmi přísné imigrační zákony a snaží se nedostačující a ubývající domácí pracující sílu suplovat pracovníky ze zahraničí. Počet usedlíků cizího původu tak stoupl ze 2 milionů roku 2014 na 3,76 milionu roku 2024, což je skoro dvojnásobný nárůst, i když cizinci nadále tvoří pouze 3% populace²⁶ (oproti např. ČR 10%, Německo 20%). To se stalo podobným způsobem jako v západní Evropě motorem pro krajně pravicovou propagandu a dezinformace, které varují před narušením „výjimečnosti a homogenity japonského národa” a volají po přísnějších migračních zákonech a deportacích „nepřizpůsobivých”.

Japonsko se tak s momentální skomírající vládou LDP propadá hlouběji do politické, ekonomické i společenské krize, podpora LDP u voličů setrvale klesá a Japonci vyhlížejí politickou alternativu vůči destruktivnímu pokračujícímu marasmu Liberálně demokratické strany. Vzhledem k tomu, že dosavadní etablované opoziční strany selhaly v naplnění jejich slibů a krajně pravicové narativy získávají stále větší a větší živnou půdu, není divu, že z posledních japonských voleb vycházejí vítězně právě ony. A také v Liberálně demokratické straně samotné dochází k postupnému posunu doprava.

Krize LDP v září 2025 vygradovala natolik, že byl dosavadní premiér Išiba donucen k odchodu z funkce premiéra. Rezignace Išiby i z pozice předsedy LDP způsobila, že se 4. října uskuteční volby nového předsedy, jenž se stane i pravděpodobně novým japonským premiérem. Favorité dvoukolové volby jsou Sanae Takaiči, bývalá ministryně vnitra a Šindžiró Koizumi, současný ministr zemědělství a syn bývalého premiéra Džuničiró Koizumiho. Zatímco první jmenovaná patří k ultrapravicové frakci ve straně, Koizumi je mladý elitářský liberál, co chce s liberálním reformismem přinést nový svěží vítr do pater japonské gerontokracie.

Koizumi vzbudil kontroverze během nedávného, již pátého, navštívení svatyně v Jasukuni,²⁷ avšak do své rétoriky nacionalismus, narozdíl od své rivalky, příliš netlačí. Místo toho apeluje na ochranu životního prostředí, ekonomický neoliberalismus a zastává progresivní postoje v otázce manželství pro všechny. Sanae Takaiči, ač patří ke krajně pravicové frakci v LDP, zachází ještě mnohem dále než ostatní straničtí nacionální konzervativci. V roce 2014 zveřejnila na svém webu Národně socialistická japonská dělnická strana (NSJAP) fotku svého předsedy, Kazunari Jamady, pózujícího s Takaiči, tehdy ministryní vnitra. Incident byl tak skandální, že si jej všimla i proslulá světová média.²⁸ Po mediální smršti, co se na Takaiči snesla za propagační fotku s předsedou japonských nacistů, se jako ministryně vnitra vyjádřila, že neznala Jamadovy postoje a s jeho popíráním Holokaustu a s nacistickou ideologií nesouzní. To ji ovšem nebránilo dělat již přiznanou reklamu na fašistickou publikaci s názvem Hitlerova volební strategie. Kniha otevřeně obdivuje Hitlerovy politické schopnosti ve volbách i u moci, jeho vládu pevné ruky a zamlčuje veškeré hrůzné zločiny nacistů včetně Holokaustu.²⁹

Ať už volby nového předsedy LDP dopadnou jakkoliv, pouhý fakt, že se v nich rozhoduje mezi neoliberálním kosmopolitou a fašistkou s vazbou na japonské nacisty, je skutečně děsivý. Vítězství fašizující Takaiči by bylo šokujícím a definitivním potvrzením dlouhodobějšího obratu stranických špiček LDP směrem ke krajní pravici. Případné vítězství Koizumiho by však bylo spíše Pyrrhovo vítězství neoliberalismu, než-li jakýkoliv pozitivní obrat v LDP či v japonské politice jako takové. Předchozí dvoje stranické volby vypověděly mnohé o současném politickém vývoji v Liberálně demokratické straně i v celé zemi a napovídají, jak dopadnou ty následující.

Takaiči během svého vzestupu zdvojnásobila svých 24% hlasů, které získala v roce 2021 na více než 47% ve volbách roku 2024. Ve volbě nového předsedy LDP tehdy jen těsně prohrála nad vítězným kompromisním kandidátem Šigerem Išibou. Volební i mocenský vzestup krajní pravice i dosavadní angažmá Koizumiho v nepopulární vládě Išiby, spolu s průzkumy ukazují na blížící se pravděpodobné vítězství Sanae Takaiči, byť bude výsledek zřejmě těsný a pro Koizumiho ještě není zdaleka nic ztraceno. Ovšem ani jeho případné vítězství zemi z krize nevyvede, jelikož je to právě neoliberalismus, který japonskou krizi primárně zavinil. I kdyby byl 44 letý Šindžiró Koizumi sebevíc schopný, svazují ho dogmata Abeho neoliberalismu (Abenomics)³⁰, který sám propaguje. Stejně jako na Západě, vítězství liberála z establishmentu vzestup krajní pravice nezastaví. Koizumi ostatně takové ambice ani nemá.

Sanseitó, z antivaxerů politiky snadno a rychle

Strana Sanseitó je stranickou platformou antiglobalizačních krajně pravicových dezinformátorů, jež vznikla roku 2020 během období pandemie COVID-19. Tehdy získala pozornost a půdu pod nohama díky populárním videím na YouTube, v nichž brojí proti covidovým restrikcím a očkování.³¹ Právě strategie masivního užívání sociálních sítí se ukáže klíčovou v momentálním volebním úspěchu Sanseitó. Daří se jí masivně oslovovat především mladší voliče (preferuje ji 20% voličů ve věku do 30 let), ačkoliv obecně s její politikou spíše souhlasí skoro polovina Japonců. Dle nedávných průzkumů 48% populace tvrdí, že jim Sanseitó svými radikálními pravicovými postoji vyhovuje.³² Jejími voliči jsou často z politiky frustrovaní dřívější voliči LDP, kteří mají za to, že od rezignace Šinzó Abeho z pozice předsedy se LDP posunula příliš do středu politického spektra a nenabízí již tolik poptávaný pravicový nacionální konzervatismus.

Sanseitó ve svém programu prezentuje řadu nesourodých a často protichůdných idejí. Usiluje o zákaz prodeje pozemků zahraničním investorům, prosazuje remilitarizaci Japonska a zrušení ústavního článku 9, slibuje snížení daňové zátěže – zrušení DPH, chce snížit volební věk na 16 let. Sanseitó rovněž usiluje o nacionalistickou reformu školství, která „umožní dětem být hrdí na historii naší země”. Sanseitó podporuje eutanázii a snížení celkového počtů poslanců o třetinu, úplnou surovinovou soběstačnost země do roku 2050 a škrty v sociální sféře, avšak v nedávných volbách do horní komory parlamentu strana získala druhou příčku především díky příslibu zrušení sociálních výhod pro rezidenty cizího původu s heslem „Japonci na prvním místě”.³³

Teprve poslední volby z původně obskurního a okrajového politického subjektu udělaly celostátní fenomén. Počet hlasů se od posledních voleb pro Sanseitó více než zčtyřnásobil. I když vládnoucí LDP spolu s koaliční Kómeitó ve volbách ztratila dosavadní většinu i v horní komoře, obdobným fiaskem byly volby i pro opoziční japonský establishment. Zejména pro středolevicovou Ústavní demokratickou stranu Japonska – CDP, která z porážky svého hlavního rivala LDP nezískala nic než, že jedno křeslo ztratila, jelikož za roky svého působení nedosáhla takřka žádných slibů a je čím dál více propojená politicky i korupčně s LDP. Porážka byla drtivá i pro Japonskou komunistickou stranu – JCP, která ztratila třetinu svých křesel v horní komoře. JCP patří mezi jedny z nejstarších komunistických partají.

Už od roku 1922 je JCP aktivní součástí japonské politiky a dodnes je relevantní japonskou politickou silou levicových myšlenek sociálního blahobytu, progresivního zdanění, antiimperialismu a pacifismu, ačkoliv svoje revoluční ambice pozbyla již krátce po válce, kdy se uchýlila k reformismu.

Poslední roky ztrácí na relevanci a její elektorát se postupně upíná k novějším a atraktivnějším subjektům nalevo jako je kupříkladu hnutí Reiwa Šinsengumi (zkráceně Reiwa). To je tvořeno o generaci mladšími levičáky než jsou v JCP, co prosazují podobně radikální ekonomický levicový program jako komunisté, avšak Reiwa je v sociálních a environmentálních otázkách radikálnější a progresivnější a cílí především na mladší elektorát. Mezi ním je Reiwa srovnatelně populární jako Sanseitó, avšak celkové volební výsledky Reiwy jsou ve srovnání s krajní pravicí mizerné a strana se nadále potácí na okraji politické relevance. Trend nárustu popularity Reiwy je však zejména u mladých Japonců jasný, což však v zemi s jednou z nejstarších populací na světě rozhodně negarantuje volební úspěch.

Ve volbách do horní komory Reiwa takřka dorovnala poslanecký klub komunistické strany a je nejspíš otázkou času, kdy hegemona radikální levice JCP vystřídá levicově populistická Reiwa.³⁴ Krom Sanseitó na krajní pravici uspěla i další nová strana. Konzervativní strana Japonska (CPJ) s předsedou Naoki Hjakutou se svezla na vlně nenávisti vůči cizincům a na celostátní úrovni obdržela 5% hlasů (v porovnání Sanseitó 12,6%, vítězná LDP 21,6%). V kampani razila místy i radikálnější a více nenávistnou rétoriku než ultrapravicové Sanseitó, ovšem i přes poměrně velké procento hlasů obdržela strana pouhé 2 mandáty v 248 členné Sněmovně poradců, což ji řadí v japonské politice po bok marginální Sociálně demokratické straně.

Mediální vody rozvířil předseda CPJ Hjakuta poté, co v televizi Asahi v debatě na téma demografické krize prohlásil, že jediným skutečným řešením současného neutěšeného stavu stárnoucí japonské společnosti je radikální změna společenského řádu. Prohlásil, že by „jako řešení čistě hypoteticky mohl stát najít v zákazu vysokoškolského studia pro ženy starší 18 let, zákaz vstoupení do manželského svazku pro ženy bez partnera starší 25 let a nucený chirurgický zákrok odstranění dělohy pro ženy, co nerodily po dovršení 30 let.”³⁵ Přestože to už v rozhovoru označil jako za fantaskní hypotetický scénář a následně se po tlaku médií za výroky opakovaně omluvil, je zřejmé, kam přibližně by Japonsko chtěla zavést CPJ. A popsat to jako absolutní totalitní patriarchát je asi nedostatečně výstižné.

Ačkoliv hrůznými rasistickými výroky o japonské nadřazenosti a popírání válečných zločinů Konzervativní strana překypuje snad i více než Sanseitó, v průzkumech veřejného mínění i ve svých volebních výsledcích působí spíše jako sice relevantní, ale dosti okrajové ultrapravicové sdružení, které je výrazně zastíněné stranou Sanseitó. Podobných okrajových krajně pravicových projektů v Japonsku už byly desítky a většinou po pár letech upadly do zapomnění. Škodlivost CPJ spočívá spíše v krajně pravicových dezinformacích a nenávistných narativech, které šíří, než, že by byla v dohledné době významně politicky škodlivá, byť na příkladu Sanseitó se dá demonstrovat, že i obskurnost a politická bezvýznamnost je pojem relativní a může být pouze otázkou pouhých měsíců, kdy se miniaturní strany stanou velkými a relevantními politickými hráči.

Japonsko není Evropa

V Evropě se k politické moci překotným tempem dere krajní pravice a to převážně ve formě nových stran, které vyzývají dosavadní establishment, ať je to AfD, Národní sdružení, Vox či Bratři Itálie. Japonsko paradoxně v tomto vývoji značně zaostává. Zatímco v evropských parlamentech již dnes mají nová fašizující uskupení velmi silné zastoupení, podílí se na vládě či dokonce sama vládnou, v Japonsku je i nadále většina ultrapravice zastoupena výhradně v politických kruzích establishmentu LDP místo, aby se osamostatnila a emancipovala v nových stranách jako jsou Sanseitó, Konzervativní strana nebo jiné. Zdá se, že ve značně konzervativním a nacionalistickém Japonsku, kde ještě donedávna hegemon japonské politiky LDP pod taktovkou Šinzó Abeho reprezentoval krajně pravicové narativy, je přeci jen méně prostoru pro nové ultrapravicové subjekty. Primárně proto, že v Japonsku byla krajní pravice ve společnosti vždy silná, ale místo přímé politické reprezentace, spíše nepřímo tlačila na dominantní Liberálně demokratickou stranu, u níž podporovala krajně pravicové směřování.

Jsem toho názoru, že větší nebezpečí než nárůst přímé politické síly extremistické ultrapravicové Sanseitó či fašizující Konzervativní strany Japonska je jejich potenciální vliv na upadající LDP. S tím, jak Liberálně demokratická strana zavlekla zemi do hlubokých krizí, ztrácí své voliče a její liberální křídlo se topí v četných korupčních kauzách není nemyslitelné, že příští lídr strany po Šigeru Išibovi bude politicky blíže fašizujícím frakcím v LDP. Už nyní je strana zevnitř i zvenčí hlasitě kritizována radikálními pravičáky, že se příliš blíží politickému středu a není už tak otevřeně konzervativně pravicová jako dříve.

Pokud bude strana i nadále čelit volebním porážkám, není nepravděpodobné, že strach z dalšího odlivu voličů z LDP směrem k Sanseitó a dalším subjektům povede k nevratnému posunu nacionálně pravicové Liberálně demokratické strany vstříc krajní pravici, což může skutečně předznamenat politický nástup fašismu v Japonsku. Je ale spíše nepravděpodobné, nehledě na hluboké krize LDP, že by se strana v dohledné době rozpadla, či ztratila zbývající popularitu, jelikož je příliš silně institucionálně zakořeněná v politickém a ekonomickém systému.

Nedávné volby do horní komory v Japonsku ukázaly na nebezpečný vzestup a etablování nových krajně pravicových stran v japonské politice, avšak zároveň i na hluboké odlišnosti, které existují mezi nástupem fašismu v Zemi vycházejícího slunce a starým kontinentem. Obávám se, že, vzhledem k neexistující významné antifašistické levicové opozici z důvodu její systematické historické perzekuce a s ohledem na vysokou míru již přítomné fašizace japonské společnosti, bude proces nástupu fašismu v Japonsku rychlejší než jinde ve světě, kde čelí fašisté silnějšímu oporu občanské společnosti.

Dnes prohráváme, zítra zvítězíme

Jak tedy dopadne současná vlna nástupu krajní pravice právě v Japonsku? To s jistotou dnes neví nikdo. I když reálné vyhlídky nejsou kdovíjak optimistické, k zjištění definitivní odpovědi nám nezbývá nic jiného, než situaci na japonském souostroví bedlivě dlouhodobě sledovat. Nehledě na zdánlivě tíživou bezvýchodnost situace v Japonsku je naší morální povinností setrvale systematicky podporovat a solidárně držet palce všem, kteří se sílícímu fašismu v Japonsku postaví. Jedině kolektivním neúnavným internacionálním úsilím můžeme společně fašismus porazit.

Ačkoliv situace v Japonsku, v Česku i jinde ve světě vypadá opravdu zoufale, stále ještě není zdaleka vše ztraceno. Bojujme proto společně proti fašismu dokud nezvítězíme. Jedině svět založený na svobodě, rovnosti, spravedlnosti, antirasismu a antifašismu má budoucnost. Pokud necháme fašisty bez boje zvítězit, ztratíme vše. Jejich porážkou však můžeme vše i získat. Pevně věřím, že antifašismus zvítězí v Japonsku i na celém světě, jelikož víra v antifašismus je i vírou v člověka, vírou v lidství.

Nechť Zemi vycházejícího slunce už nikdy nepohltí temný stín zrůdného fašismu!

Článek byl sepsán před zvolením nového předsedy LDP, krátce po rezignaci premiéra a předsedy LDP Šigeru Išiby (7. 9. 2025)

1 https://www.asahi.com/ajw/articles/15951473

2 https://www.asahi.com/ajw/articles/15166586

3 https://www.ipss.go.jp/pp-zenkoku/e/zenkoku_e2023/pp2023e_Summary.pdf

4 TRAN VIET, Thanh. Systém 1955 a dominance Liberální demokratické strany v Japonsku. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. 2023. Dostupné z: https://theses.cz/id/13yexl/

5TRA MY. Pham. 2012. Japonský hospodářský zázrak –faktory ekonomického růstu. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav jazykovědy a baltistiky. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/a9jc7/Bakalarska_prace_japanistika.pdf

6KREJČÍ, Dominik. 2025. Americko – japonské vztahy v letech 1960– 1974. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Ústav japonistiky. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/jeq3h/Diplomova_prace_D._Krejci.pdf

7 https://www.jimin.jp/english/about-ldp/history/104278.html

8PRUŠA, Igor. 2010. Média a společnost v Japonsku: povaha a proměna médií, komunikace a mediopolitického komplexu v kontextu nezápadní společnosti. Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/26023/140016097.pdf?sequence=1&isAllowed=y

9 MCCARGO, Duncan. Contemporary Japan. Contemporary states and societies. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2013.

10Avenell, Simon. Transnational Japan in the Global Environmental Movement. University of Hawai’i Press, 2017. https://muse.jhu.edu/book/52573.

11AVENELL, Simon. Transnational Environmental Activism and Japan’s Second Modernity. Asia-Pacific Journal. 2017. Dostupné z: https://apjjf.org/wp-content/uploads/2023/11/article-1391.pdf

12 https://www.reuters.com/markets/asia/japans-crazy-1980s-bubble-dim-memory-nikkei-hits-record-high-2024-02-22/

13Watanabe, Šoiči. Nihongo no kokoro. Tokio, 1983 : Kódanša

14JO, Gwan-ja. The Revival of Japanese Right-Wing Thought and the Coincidental Collaboration of the Left and Right. Seoul Journal of Japanese Studies. Institute for Japanese Studies, Seoul National University. Dostupné z: https://s-space.snu.ac.kr/bitstream/10371/94439/1/03_The%20Revival%20of%20Japanese%20Rignt-Wing%20Thought%20and%20the%20Coincidental%20Collabora.pdf

15 https://plus.rozhlas.cz/japonci-chteji-vyhnat-zle-duchy-valecnych-zlocincu-ze-svatyne-jasukuni-6571181

16 https://www.lowyinstitute.org/the-interpreter/message-behind-china-s-high-profile-comfort-women-lawsuit-against-tokyo

17MANABE, Kazufumi a BEFU, Harumi, WATANABE, Fumio. 1994. Japanese Cultural Nationalism: An Empirical Investigation of Nihonjinron. Kwansei Gakuin University School of Sociology Bulletin. 1994. Dostupné z: https://www.kwansei.ac.jp/s_sociology/kiyou/70/70-ch7.pdf

18 GREGER, Daniel. Nippon Kaigi: profil japonské nacionalistické organizace. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. 2018. Dostupné z: https://theses.cz/id/juwu4r/.

19 https://www.tokyoreview.net/2024/10/lgbt-rights-under-ishiba/

20JOŠIFUMI, T., BROOKS, W., LI, Pengqiao a JAMAGUČI, T. 2017. What is the Aim

of Nippon Kaigi, the Ultra-Right Organization that Supports Japan’s Abe Administration? Asia-Pacific Journal. Dostupné z: https://doi.org/10.1017/S1557466017013808

21 https://www.kobe-u.ac.jp/en/news/article/20240226-21790/

22 https://www.cnbc.com/2025/06/26/japan-rice-crisis-shows-signs-of-easing-as-prices-stabilize-and-stocks-return-to-shelves

23 https://data.worldbank.org/indicator/FP.CPI.TOTL.ZG?locations=JP

24 https://www.japantimes.co.jp/business/2025/03/14/companies/japan-firms-wage-hikes/

25 https://japantoday.com/category/national/foreign-tourist-angers-locals-for-doing-pull-ups-on-torii-gate-at-shrine-in-japan

26 https://www.moj.go.jp/isa/publications/press/13_00052.html

27 https://www.fnn.jp/articles/-/916978

28 https://www.theguardian.com/world/2014/sep/09/neo-nazi-photos-pose-headache-for-shinzo-abe

29 www.japantimes.co.jp/news/2014/09/10/national/politics-diplomacy/new-cabinet-ministers-pasts-coming-back-to-haunt-abe/

30https://www.investopedia.com/terms/a/abenomics.asp

31 https://www.youtube.com/@sanseito/videos

32 https://www.asahi.com/ajw/articles/15932679

33 https://sanseito.jp/

34 https://thediplomat.com/2025/03/in-japan-the-radicalness-of-yamamoto-taro-meets-the-moment/

35 https://english.kyodonews.net/articles/-/51159?phrase=gdp&words=